Impressionism

Kapitola 7.

Uchiha seděl u stolu s hlavou opřenou o dlaň a tupě zíral do monitoru. Dnes měl na starosti udělat rozpis nočních a denních služeb na příští měsíc. Koukal na tabulku, se kterou už přes hodinu nepohnul.

Před očima živě viděl to blonďaté drzé ptáče, jak se svíjí slastí. Pořád a pořád dokola... stejně jako Deidara, ani Itachi jejich milostný akt nemohl dostat z hlavy. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc po Deidarovi toužil.

Do kanceláře vstoupil nezvaný host, který Itachiho vytrhl z myšlenek a představ.

„Už to máš?" zeptal se Pein a usrkl z hrnku trochu horké kávy.

„Za chvíli to budu mít," odpověděl pohotově Itachi a začal do kolonek psát jména členů organizace.

Pein si Itachiho změny všiml, ale rozhodl se do něj nerýpat. On tu nebyl od toho, aby mu dělal kázání nebo blízkého přítele. Byl jeho nadřízeným, se kterým měl Itachi přátelský vztah, ale tím to haslo. Zrzek nikdy nebyl na citlivá témata, která začínají větou „Děje se něco?" Tohle šlo zkrátka mimo něj. A zvlášť u Itachiho, protože ten by se mu za žádnou cenu nesvěřil.

Černovlásek byl takový už od doby, co ho Pein znal. Nikdy nenechal ostatní mu pomoct, všechno potřeboval hrdinsky zvládnout sám, a nejlepší bylo, že vždycky všechno hrdinky sám zvládl, takže ho to jen utvrzovalo v jeho slovech a lidi si zvykli neplést se mu pod nohy.

Zrzek odešel a nechal Itachiho pracovat. Ne, že by na ten rozpis čekal už od rána, ale byl by rád, kdyby věděl, jak bude mít příští měsíc směny. Tuhle práci často nechával na Uchihovi, protože ten byl nejzodpovědnější a nejnestrannější ze všech, takže se nemusel bát, že bude černovlásek někomu nadržovat a třeba mu odebere směny.

Dnes si tím ale tolik jistý nebyl. Itachi se zdál být zasněný a jako by nevěděl, jak pracovat v excelu. Doufal, že všechno bude v pohodě. Věřil s Itachiho schopnosti.

Uchiha se opřel do křesla a protáhl si ruce, které pak pohodlně položil na opěrky. Bolel ho celý člověk z toho sezení v jedné pozici. Bral by masáž. Bral by masáž od Deidary a nejlépe, kdyby byla celotělová, hlavně v určitých místech...

Sakra. Místo toho, aby se soustředil na práci, kterou jindy má hotovu do půl hodiny, myslí na toho blonďáka, se kterým jenom spí. Jenom spí! Nebo spal.

Musel si promasírovat spánky. Pomáhalo mu to myslet. Teda většinou. Už pár dní se cítil naprosto ztracený ve svých pocitech. Že po tom skrčkovi toužil, to si plně uvědomoval, ale bylo tu i něco jiného. Potřeboval vědět, co to mezi nimi je. Ano, spali spolu a zřejmě v tom (díky jashinovi?) nebude nic víc, ale Itachi byl upřímný člověk a upřímnost také vyžadoval, proto to potřeboval slyšet přímo od Deidary. Je to jenom o sexu. Nic víc.

Po práci se rozhodl navštívit své rodiče. Popravdě se u nich ukázal jednou za uherský rok, a to ještě jel navštívit především mámu, která ho vždy vítala s otevřenou náručí. S otcem moc nemluvil. Zazlíval vlastnímu synovi, že se nedal na policejní dráhu jako on, ale tvrdohlavě si šel vlastní cestou.

Hned ve dveřích Itachiho přivítala Mikoto. Okamžitě objala svého syna a vedla ho do kuchyně, kde ho pohostila. Jako vždy se vyptávala, jak se mu daří, co je nového a jestli má holku. Tyhle otázky slyšel od Mikoto pokaždé, když přijel, a pokaždé odpověděl stejně. Daří se mu dobře, nic nového se neudálo a na holku je brzo. Pak přijde řada na matčin vyčítavý tón hlasu, když říká, že mu za chvíli bude třicet a měl by si už někoho najít a přemýšlet o vlastní rodině.

A Itachi jenom mávne rukou. Nemá a randění pomyšlení. Ještě se necítí na to se usadit. Nejdřív si chce rozjet kariéru, pak teprve bude přemýšlet nad založením rodiny.