Životní prohra

42. kapitola

Alex odjel do klubu a já se chystala vypnout a dát si pauzu. Nalila jsem si džus a někdo zvonil, nechtělo se mi nic řešit, ale nakonec jsem otevřela. Mráz z hrůzy mě štípnul až hluboko v žaludku... Bob.

,,Ahoj krásko, konečně máme čas jen na nás dva." udělalo se mi ještě hůř.

,,Proč už se na to nevykašleš?"

,,Myslíš si, že se mi líbí, když mě někdo hází z mojí jachty? Že to nechám jen tak? Tohle si ten tvůj frajer odskáče i s úroky."

Málem se mi zatmělo před očima a nevěděla jsem, jak dlouho ještě vydržím stát na nohách.

,,Copak? Je ti zle, princezno?" zpozoroval mé pocity.

Nestihla jsem mu odpovědět a utíkala na toaletu. Klekla si k míse a vyhodila celou snídani.

,,Nervozita je nepříjemná věc." přišel ke mně a otevřel dokořán dveře.

,,Dej mi laskavě pokoj."

Položila jsem obě ruce na prkýnko a čelo si opřela o hřbet ruky. Chtělo se mi zvracet a brečet zároveň.

,,Dovolím ti mu napsat poslední dopis na rozloučenou." zazubil se.

,,Nejsem schopná ničeho, nevidíš?" odsekla jsem.

,,Když ti bylo naposled špatně, plaval jsem vedle svý podělaný jachty."

,,Půjdu s tebou, ale slib mi, že Alexe vynecháš."

Zamračil se na mě a dal si ruce v bok.

,,Jak si to představuješ, že tvýho prince nechám být?"

,,Udělám co budeš chtit, prosím." podrbal se na hlavě a chvíli se zamyslel.

,,Odjedeš se mnou. Napiš dopis na rozloučenou a vezmi si do tašky pár věcí."

Vstala jsem a ještě jsem se raději přidržela stěny. Se slzami v očích jsem si sbalila několik věcí včetně kosmetiky.

Vyndala jsem papír a pero, abych mohla Alexovi něco napsat.

,,Alexi,

nechtěla jsem, aby se ti něco stalo, takže s Bobem odcházím dobrovolně, protože tohle jinak neskončí než tím, že by bylo někomu ublíženo. Buď opatrný

Miluju tě

Natálie"

Položila jsem obálku na postel a zavřela dveře.

Bob mě chytil za ruku a do druhé vzal moji tašku. Posadil mě do auta a rozjeli jsme se, nikoliv však k přístavu, jak jsem očekávala, ale k letišti.

,,Nebudeme nic riskovat a mizíme ze Států." šokoval mě.

,,Jak jako ze Států?"

,,Mám pro tebe falešný pas, takže nás nikdo nenajde." zasmál se až si začal radostně broukat melodii nějaké písničky.

Jenže mě do smíchu zdaleka nebylo. Zastavili jsme u soukromého menšího letadla a nasedli dovnitř. Sotva jsem dosedla, musela jsem navštívit toalety, protože můj žaludek nervově nemohl dál. Ruce se mi klepaly a výraz ve tváři byl prázdný a unavený.

Nic jiného jsem dělat nemohla. Posadila jsem se vedle Boba a připoutala se. Neodpustil si poznámku, jak jsem bledá a že si tentokrát nevymýšlím o své nevolnosti.

Letadlo se rozjelo a mé srdce začalo bušit víc a víc. Krajina z okýnka ubíhala velkou rychlostí až jsem pocítila, že se nedotýkáme země. Zavřela jsem oči a pomyslně se loučila se vším ve svém životě, co by mě těšilo.

Poručila jsem si od letušky vodu s ledem a během chvíle jsem únavou usnula. Byla jsme si skoro jistá, že jsem v té vodě měla léky na spaní, jako dárek od Boba.