Životní prohra

47. kapitola

Naděje, že je ještě někdy uvidím, mi mizela před očima. Zkoušeli jsme úplně všechno a dokonce jsme do pátrání zavedli i policajty. Byli to známí a snažili se mi pomoct.

Otáčel jsem kalendář se zjištěním, že uběhlo již osm měsíců od doby, kdy jsem ji naposledy viděl.

,,Jak je?" přišel za mnou do kanclu Ralph.

,,Jako vždycky."

,,Vždyť víš, že děláme, co můžeme." kývl jsem.

,,Nechci, aby ho ten hajzl měl za svého, aby vychovával moje dítě, chápeš to?"

,,Taky bych byl napruzenej."

Položil jsem se v křesle a najednou mi přišla textovka.

,,Milý Alexi, dnes jsem si prohlédl svého syna a jako hrdý otec ti posílám MMSkou jeho první fotku." přečetl jsem nahlas před Ralphem.

,,Já bych toho šmejda zabil." řekl a kroutil hlavou.

V momentě přišla dotyčná MMSka s ultrazvukovou fotkou. Byla vidět jeho hlavička s obličejem a ručičky měl přikrčené u těla. Hodil jsem mobil vzteky na stůl, nemohl jsem to vydržet.

,,Hlavně v klidu, prosím tě." radil mi.

,,Jo jasně je to strašně jednoduchý."

,,Kámo, já ti rozumím." podíval se soucitně a vzal do ruky mobil, aby se podíval na fotku mého chlapečka.

,,Tati, mohl by ses tu stavit?" volal jsem otci.

,,Jasně, že jo. Nějaké novinky?"

,,Poslal mi jeho fotku, tati..." cítil jsem pálení v krku a jak se mi třepala brada.

,,Za deset minut jsem tam."

Potřeboval jsem nutně jeho oporu. On jediný mi mohl trochu ulevit. V ten moment, kdy jsem věděl, že to bude kluk a měl jsem jeho fotku, ubíjelo mě to ještě víc. Tolik bych chtěl být s nimi. Obětoval bych všechno!

,,Přijel jsem i s Evou, chtěla tě vidět." přišli do kanclu.

,,Ahoj, díky."

,,Zlato, co je nového?" posadila se Eva naproti mně.

Otevřel jsem na telefonu fotku a podal jsem jim ho. Otec hned zbledl a posadil se s výrazem, který říkal, že je v háji, tak jako já.

,,Proboha, to je krásný malý štěstíčko." usmála se Eva na displej.

Alespoň, že ona byla optimista.

,,Zkoušel jsi s ním vyjednávat?"

,,Několikrát."

Telefon se rozezvonil a já čekal, že mi volá opět ten grázl, aby se mi vysmál. Zvedl jsem to, ale neměl jsem odvahu čelit jeho kecům.

,,Zdravím, to je Alex Vega?"

,,U telefonu." obrátil jsem oči v sloup, protože na nějaké reklamy a dotazníky jsem neměl nervy.

,,Neměl bych tohle dělat, ale poprosila mě o to slečna Natálie."

Zpozorněl jsem a dal telefon nahlas, aby ho slyšeli i otec s Evou.

,,Povídejte!"

,,Víte, prosila mě, abych vás informoval o tom, kde je."

,,A kde je?"

,,Jižně od Dublinu je městečko Bray. Je to dům na pláži! Mám svojí rodinu a nevím, jak bych přežil, kdybych jí nemohl vidět."

,,Pane Bože, ona je až v Irsku?"

,,Ano už to tak bude."

,,Počkejte, pošlete mi číslo účtu, pošlu vám nějaké poděkování."

,,Není třeba, pane Vega, nedělám to kvůli penězům. Je mi jí líto."

,,Ale chci vám nějak poděkovat."

,,Kdybych cokoliv potřeboval, obrátím se na vás."

,,Je v pořádku?"

,,Ano, je."

Na to zavěsil. Měl jsem najednou radost ze života a hned jsem zařizoval všechno, abych se co nejrychleji dostal do Dublinu.

Po několika nekonečných hodinách v letadle jsem vystoupil na letišti v Irsku spolu s otcem. Zajistil jsem si ubytování přímo v Bray a zjistil si kolik je domů na pláži. Moc jich nebylo a nakonec jsme malou záměnou adres přes poslíčka pizzy zjistili, kde ten zmetek přebývá.

,,Ty už jí dneska uvidíš, chápeš to?" objal mě otec a dojetím jsme oba upustili slzu.

,,Nebude mu říkat ,,tati"." ulevil jsem si.

Dalším letadlem přiletělo i dalších pár specialistů, tentokrát jsem chtěl mít všechno jistý a mít i záložní plán. Policajti by ho akorát zabásli a za pár let pustili a on by se mi mstil na dítěti? Tohle už jsem nechtěl zažít a tentokrát jsem musel promyslet jeho smrt. Za to, co provedl bych ho nejradši umlátil vlastníma rukama.

Nadešel čas a asi třicetičlenná organizovaná skupina v kuklách a neprůstřelných vestách si na něj počkala před garáží.

Čuměl dost překvapeně. Kluci ho svalili na zem, ksichtem dolů. Sundal jsem si kuklu a promluvil k němu.

,,Tak se konečně vidíme."

,,Že ti to ale trvalo." vysmál se mi.

,,A víš, že tentokrát už se nedožiješ dalších narozenin ty?" napřáhl jsem se a kopl mu do žeber.

S každou další ránou ze mě padal vztek a bylo to jako droga. Když začal plivat krev, přestal jsem.

Sebral jsem mu klíče od domu a nasadil si kuklu, kvůli kamerovému systému, který měl. Odemkl jsem a dalších pět chlápků proběhlo přízemí. Našli pojistky, které hned vyhodili. Vyběhl jsem sám po schodech a otevíral jedny dveře za druhými. Na každé jsem nejprve zaklepal a až pak je otevřel. Jedny však byly zamčené.