Životní prohra

6. kapitola

Kdybych vyprávěl otci nebo Ralphovi, jak jsem přijel pro Natali a ona mě prostě poslala do háje nevěřili by mi. Zrovna mě nějaká ženská poslala do háje. To se mi ještě nikdy nestalo.

Zůstal jsem tam jen tak stát s tím druhým exotem a zírali jeden na druhýho.

,,A ty jsi teda kdo?" zajímal se znovu.

,,Ještě o mě uslyšíš." odpověděl jsem s posměškem, i když jmi bylo jasné, že tohle slyšet rozhodně nechtěl.

Skočil jsem do auta a vydal se jejím směrem. Po chvíli jsem ji dojel, zastavil u krajnice a vyběhl z auta.

,,Říkala jsem ti, abys mi dal pokoj."

,,Mě to ale nezajímá, takhle naše dohoda nezněla."

,,To nemůžu být blbých deset minut sama?"

,,Ne tady." ohlídl jsem se okolo.

Chytl jsem jí za ruku a táhl k autu. Snažila se mi její ruku vytrhnout, tak jsem jí stiskl ještě pevněji s vědomím, že jí to bude bolet.

,,Au, sakra, Alexi!"

,,Tak si nasedni."

,,Nebudeš mi říkat, co mám dělat. To dělají všichni ostatní!" křičela na mě.

K čertu, ta ale uměla zuřit. Pustil jsem jí a pak se na mě zamračila. Dívala se na mě a třela si místo, kde jsem jí pevně držel.

,,Posadíš se po dobrém nebo to půjde po zlém." vyhrožoval jsem jí, ale bouchačku jsem vytahovat nechtěl.

Moc dobře věděla, že bych jí nic neudělal. Ale ztratil jsem nervy, čapnul jsem ji za boky a hodil si ji přes rameno rameno. Obešel jsem s ní auto a hodil ji na místo spolujezdce.

Když mi chlapi v klubu řekli, že zmizela, hned jsem si ji našel na GPS a vyrazil za ní. Bůh ví, co se jí honilo hlavou. 

Mlčky seděla a dívala se z okýnka. Nechtělo se mi jezdit v tuhle dobu přes centrum a tak jsem najel na dálnici. Šlápnul jsem na to, ale nejel úplně na plno, ačkoliv jsem na to náladu měl. Vzteku jsem v sobě měl momentálně dostatek, abych to dokázal ventilovat skrze rychlejší jízdu.

,,Bojíš se rychle?" periferně jsem si prohlédl její nervózní obličej.

,,Ne. Otec mě vždycky bral na projížďky po dálnici, když jsme měli ještě Corvettu."

,,Vy jste měli Corvettu? To je parádní auto. Taky jsme jí kdysi měli."

,,Jo. Když mi bylo patnáct, táta mě učil řídit."

,,Mě už asi ve třinácti a vždycky jsme zastavovali na motorestu, tady kousek a obědvali jsme. Mimochodem nemáš hlad?"

,,Docela jo."

Sjeli jsme z dálnice k motorestu a zaparkovali. Vcházeli jsme do restaurace a obsadili místo hned u okna. Číšník u nás byl během minuty, aby se nás zeptal na pití. Objednali jsme si a ona pořád dokola studovala jídelní lístek, jakoby nevěděla kam s očima.

,,Učíš se ho nazpaměť?" nadechla se a podívala se na mě.

,,Mrzí mě to."

,,No nikdy není tak zle, aby bylo ještě hůř."

,,Jo to máš naprostou pravdu."

,,Tak to byl tvůj přítel? Myslel jsem, že jsi na starší."

,,Nebyl to můj přítel, jen jsme si občas vyšli."

,,No nedíval se na mě moc přátelsky." ušklíbl jsem se.