Životní prohra

18. kapitola

Měl jsem strach, aby v klidu usnula a neměla z toho nějakou újmu. Muselo to být fakt otřesný. Dokážu si představit, jak jí bylo.

V kuchyni jsem se zakousl do hrušky a do dvou sklenic nalil pomerančový džus. Nechtěl jsem Natálií pořád rušit, ale trochu mě hryzalo svědomí, zda je v pořádku. Neměla by být sama.

Znovu jsem zavítal do jejího pokoje a rozsvítil lampičku. Měla rudé oči a byl bych úplný idiot, kdybych nepoznal, že brečela. 

Nikdy nebylo mým koníčkem utěšovat ubrečené holky, ale u ní to bylo jiný. Za poslední měsíc si toho prožila fakt dost a já jsem se jednoduše naklonil, abych ji objal. Schoulila se ke mně jako do klubíčka a kdyby v tu chvíli po mně chtěla cokoliv, vyhověl bych ji ve všem. Vlastně po mně nikdy nic nechtěla a o nic neprosila. Jediné, co jsem pro ni v tuhle chvíli mohl udělat, bylo ji zlepšit náladu tím, že jí povím o jejím zaplaceném dluhu.

,,Já vím, že teď na to není zrovna vhodná chvíle, ale chtěl bych ti říct, kdo zaplatil ten zbytek dluhu."

V ten okamžik mi dala prsty na rty a došlo mi, že to teď nechce slyšet. Políbil jsem ji do vlasů a ačkoliv jsem se takhle daleko s žádnou holkou nedostal, nebylo to tak otravný, jak jsem čekal.

,,Mohla bych tě o něco poprosit?"

Podívala se na mě tím smutným pohledem a já neměl šanci, abych jí odporoval.

,,O cokoliv."

,,Prosím , zůstal bys tu se mnou?"

,,Nat, tohle já..."

,,Mohl bys, sakra, udělat jednou výjimku a lehnout si tu vedle mě bez toho, aniž bysme spolu spali?"

,,Jenže..."

,,Už jednou jsme spolu takhle leželi. Je mi s tebou dobře. Zapomínám na ta trápení a chci v klidu usnout v bezpečí."

,,Promiň Nat, ale já v tomhle mám trochu zmatek. Ty víš, že tohle špatně dopadne, že jo?"

Když jsem se nad tím zamyslel, měl jsem obavy z toho, že by se mi to začalo líbit. Nechtěl jsem se vázat. Když mě donutí k mazlení a objímání, určitě to bude příště i svatba a děti. 

,,Jen jednou!" připustil jsem, ale říkal jsem si, že to bude poprvé a naposledy.

Hned se na mě usmála a utírala si slzu z tváře.

,,Děkuju."

Držela mě za ruku a během chvíle usnula. Přemýšlel jsem, jestli se nemám vypařit, ale slíbil jsem jí, že to jednou vydržím. Kruci!

Držel jsem se vzhůru asi do tří do rána, ale usnul jsem, aniž bych chtěl.

Někdy dopoledne mě probral zvonek u dveří. Leknutím se mi rozbušilo srdce, ale oči se nechtěly otevřít. Nadechl jsem se a snažil se probrat. Ucítil jsem vůni Nataliiny voňavky. Litoval jsem, že jsem se v ty tři ráno nevypařil. Ležel jsem za ní a ruku měl přehozenou pod jejími prsy. Trhl jsem sebou, až jsem ji také vzbudil.

Vyskočil jsem z postele, nasoukal jsem se do džín a šel otevřít.

,,No ne, ty jsi ještě spal?" vysmál se mi otec.

,,Jo včera to bylo divoký."

,,Jo říkal mi něco Ivan z ochranky."

,,Nakonec ji unesl na svoji jachtu Bob." zapnul jsem kávovar.

,,Je v pohodě?"

,,Fyzicky jo, ale psychicky nic moc." zašklebil jsem se.

,,Máš jí tady?"

Kývnul jsem a stiskl tlačítko na kávovaru.

,,Jsem rád, že sis vybral zrovna ji. Nikdy jsem s tvým výběrem nebyl spokojený."

Podal jsem otci šálek s kafem a posunul k němu cukr.

,,Nevybral..." protočil jsem oči.

,,Alexi, přestaň s tím." skočil mi do řeči a ukázal na mě vztyčený ukazováček.

,,Tati, děláš z toho rychlé závěry."

,,Nevím, kdo tady za holku, která ti je ukradená utrácí sta tisíce." nadzvedl obočí a sklonil hlavu na stranu.

,,Neřekl jsem ukradená, ale taky ne, že jsem si ji vybral."

,,V pohodě, hlavně že jste oba živí a zdraví." nalil do sebe zbytek kafe až zaklonil hlavu.

,,Nechci, abys dělal ukvapené závěry."

Otec se jen usmál a zamířil ke dveřím.

,,Kdybych ti řekl kašli na ní, udělal bys to?"

Zamračil jsem se nechápavě na něj a opřel se o barový pult.

,,Vždycky mi bylo fuk, co si myslíš."

,,Kecáš blbosti!" ušklíbl se, načež za sebou zavřel dveře.

Udělal jsem si taky jedno silné kafe a s hrníčkem v ruce jsem vyšel k bazénu. Při pohledu na bazén se mi málem něco vzbudilo tam dole. Vzpomněl jsem si hned na náš bazénový výlet. K čertu, kdybych ji poslal k vodě, stejně by mi ji všechno připomínalo. Jsem idiot, že jsem ji sem tahal. Neuvěřitelnej idiot!

,,Děje se něco?"

Přišla za mnou a při pouhém pohledu na ní, jsem ji zase chtěl. Stála za sloupem a hlavu měla nakloněnou směrem od sloupu. Blond vlasy ji vlály ve větru a roztomile se na mě dívala. Seděl jsem na lehátku a civěl na ni jako na přízrak. Navíc jsem si vůbec neuvědomil, že na mě mluvila.

,,Alexi?" usmála se.

,,Co?"

,,Ptala jsem se na něco a ty na mě zíráš, jako bych měla rohy a kopyto."

,,Rohy možná máš." zazubil jsem se na ni.

,,Snídal jsi?" 

Nadzvedl jsem hrnek s kafem a pokrčil rameny.

,,Dáš si palačinky?"

,,Ty jsem neměl strašně dlouho." rozzářily se mi oči.