Životní prohra

44. kapitola

Čas utíkal strašně rychle a já neustále doufala, že se odsud nějak dostanu. Netušila jsem v jaké zemi se nacházím, ani na jakém kontinentu. V domě na pláži jsem byla zamčená jako papoušek v kleci a byla jsem dokonce i pod kamerami.

Bob na pár hodin denně zmizel a pak zase přijel. Neměla jsem přístup k radiu, televizi, mobilu ani internetu. Prostě konec světa.

Nervama jsem přišla i o menstruaci, kterou jsem již druhý měsíc očekávala. Byla jsem pořád bledá a jediné, co mě neopustilo, byla chuť k jídlu, což mě překvapovalo.

,,Jak se má moje princezna, už je ti líp?" přišel Bob.

,,Není mi líp."

Musel vidět, jak vypadám unaveně a mrtvolně bledě.

,,Zavolám ti sem doktora, tohle není normální. Jestli to na mě hraješ, tak si mě nepřej."

Překvapením bylo, že jsem dostala vlastní pokoj a ani jednou se mě ten hajzl nedotknul. Očekávala jsem jen to nejhorší a skutečně se mě ani nedotkl.

Ještě ten den přišel lékař až do domu. Změřil mi tlak a chtěl mi vzít krev.

Napadlo mě, že by mě odtud mohl dostat, ale kdyby byl nějaký Bobův přítel asi by mě zabil. Jenže mě už napadaly různé věci. Chtěla jsem se zabít, protože můj život byl jedna velká nešťastná tragédie.

,,Doktore?"

,,Hmm?" podíval se na mě, když mi bral krev.

,,Kde to jsem?"

Podíval se na mě jako na blázna.

,,Ve své ložnici."

,,Ale to já vím, jen chci vědět kde? Nejsme ve Státech, že ne?"

,,Ve Státech? Ne, jsme v Irsku."

,,V Irsku?" pustila jsem pár slz a doktor spozornil.

,,Co se tu děje?"

,,Prosím, zaplatím vám, když kontaktujete Alexe Vegu, napíšu vám adresu. Prosím..."

Vzal si ode mě lístek s adresou.

,,Neříkejte to Bobovi, zabil by mě. Řekněte mu, že ho shání Natálie. Napíšu vám i číslo."

,,Bob mě varoval, že nesmím s vámi o ničem takovém mluvit."

,,Unesl mě, chápete to?" přikývl.

Odebral mi krev a ve chvíli byl pryč. Vstala jsem, abych se napila a všimla si toho lístku, který jsem mu dala. Ležel na nočním stolku a já se málem zhroutila. Schovala jsem ho do šuplíku a dobře jsem udělala, protože v tom okamžiku se otevřely dveře a v nich stál rozesmátý Bob.

,,Vážně sis myslela, že by tě odsud dostal?" chytl mě pevně za ruku až jsem sykla bolestí.

,,Jen jsem se ptala, kde jsme."

,,A chtěla jsi po něm, aby kontaktoval Alexe. Takhle naše dohoda nezněla."

,,Promiň, už se to nestane." brečela jsem.

,,To máš pravdu, že už se to nestane." hodil mě na postel.

,,Bobe, co to děláš?" začal si rozepínat košili.

,,Ukážu ti, že se to už nebude opakovat."

,,Ne, ne prosím." chytila jsem se za nohy a snažila se schoulit do klubíčka.

Otevřel skříň a hodil po mně nějaký krajkový kus oblečení.

,,Až se vrátím, budeš mít tohle na sobě. Jestli ne, Alexovi ublížím. Měli jsme dohodu!"

Odešel z pokoje a já se vážně rozhodovala, že tohle ukončím. Nechtěla jsem žít, ne s ním a ne takhle.

Aniž bych chtěla, usnula jsem tak jak jsem byla.

Vzbudilo mě světlo, nikoliv denní, ale světlo z lampy. Stál nade mnou Bob a v ruce držel mobil.

,,Co je?" posadila jsem se na posteli.

,,Právě mi zavolal doktor tvé výsledky krve."

,,Doufám, že umírám a budu tohle všechno mít konečně za sebou." odsekla jsem.