Životní prohra

17. kapitola

Probrala jsem se dost zesláblá a podle pokoje, kde jsem ležela, to byla jakási loď. Vidění jsem měla rozostřené a unavené. Ruce jsem měla přivázané k čelu postele a pusu zalepenou izolepou. Poslední, co jsem si pamatovala, byl rozhovor s Bobem. Stále jsem se ujišťovala, že on by mi neublížil.

Když vešel z vedlejší místnosti, divně se uculoval. Tvářil se jako magor. Vzpomněla jsem si na televizi nebo na časopisy o psychicky nemocných lidech a sériových vrazích. V hlavě mi šrotovalo, co udělat a jak se zachránit, protože tady mě nikdy nikdo nenajde.

,,Škoda, že nám to spolu nevyšlo. Byli bychom krásný pár. Nemyslíš?" sundal mi izolepu z úst.

„O tom nepochybuju."

,,Když tedy spolu nebudeme po dobrém, vezmu si tě po zlém. Těším se na to jako bych léta neměl ženskou. S tebou to bude jiný a krásný." pohladil mě po paži, kterou jsem škubla. 

,,Nedotýkej se mě." vykulila jsem oči a zalomcovala rukama nad hlavou.

,,Neboj se budu něžný." poslal mi vzdušný polibek a mně se chtělo zvracet.

,,Tak mě alespoň rozvaž."

,,Nejsem hlupák, ty mi pak zdrhneš!" zakroutil hlavou.

Pomalu mi začal sundavat lodičky, měla jsem nutkání ho kopnout do ksichtu, ale se svázanýma rukama bych si to ještě zhoršila. Putoval rukou výš a výš až se zastavil u mých prsou. Prohlížel si se zájmem mé hrbolky v šatech a zapojil i ruce. Hladil je a mačkal až mi vytryskly slzy. Chtělo se mi křičet, ale jediné, co mi v tom okamžiků pomáhalo, byl pláč, nářek a vzlykání.

Svlékl mi šaty a dalo mu to velkou dřinu, protože jsem se snažila vzdorovat, jak jsem jen mohla. Ležela jsem tam už jen ve spodním prádle. Složila jsem nohy k sobě, co nejblíže k tělu, aby to neměl tak jednoduché.

,,Bobe, prosím, přeci bys neudělal něco tak ohavného."

,,Co mám dělat jiného, když tě takhle strašně chci." ukázal na svůj vzedmutý rozkrok.

Byl vzrušený a já ve mně se hromadila panika. 

,,Radši mě nejdřív podřízni."

,,Chci vnímat tvoje teplo."

,,Neee!! Prosím tě!" zařvala jsem z plných plic.

,,Zavři hubu, děvko!" vrazil mi facku až jsem zavřela oči.

,,Nebudeš si tady na mě otvírat držku." pokračoval.

Najednou se otevřely dveře a já myslela, že mám halucinace. Stál v nich Alex se zbraní v ruce.

,,Co tady, kurva, děláš?" zařval Bob na Alexe.

,,Vstaň od ní, hned." řekl tónem, že bych z něj měla taky strach.

,,Dej tu bouchačku pryč." zvedl ruce nad hlavu a ustupoval ode mě.

,,Ty mi nebudeš rozkazovat, kryple!"

Pak k němu přišel blíž a vrazil mu do nosu pěknou ránu. Bob se ihned chytil za nos, zanadával a ohnal se po Alexovi. Jenže ten to čekal a tak si naběhl pro další pecku. Dostal hranou pistole a to ho skolilo k zemi. Klečel na podlaze a držel se za obličej.

Alex využil situace a nožem mi rozvázal ruce. Šaty jsem měla na hadry nepoužitelné. Popadla jsem prostěradlo a ovázala jej kolem sebe.

Bob pomalu vstával a přidržoval se komody. Obula jsem si lodičky a těsně jak vstával, jsem se rozmáchla a nakopla ho do rozkroku takovou silou, jakou jsem uměla. Zaúpěl bolestí a znovu upadl na podlahu.

Alexovy koutky škubly a zakroutil hlavou.

,,A zavři hubu ty děvko!" zopakovala jsem jeho nadávku.

,,Rozluč se se životem, kreténe."

,,Počkej, ty ho chceš odprásknout?" zarazila jsem se.

,,Ne něco horšího."

Podíval se na něj a poručil mu, aby se svlékl. Bob ho poslechl a nechal si jen trenky. Pak jsme vyšli všichni na palubu a Alex mu vrazil znovu takovou, ale tentokrát do břicha, že se znovu zapotácel a jen tak tak se zachytil o zábradlí.

,,Nat, tady jsou klíčky. Jdi do auta."

Podívala jsem se na něho a beze slov opustila jachtu. Na mole stálo zaparkované Alexovo auto, hned jsem ho na dálku otevřela a usedla na spolujezdcovo sedadlo. Několik minut jsem seděla nervózně sama v autě a čekala na Alexe. V dálce jsem zahlédla, jak si rychlejší chůzí vykračuje směrem ke mně. Připadalo mi to jako věcnost, ale podle hodin to bylo jen pár minut.

,,Sakra, jsi v pořádku? Udělal ti něco?" spustil hned, jak se posadil za volant.

,,Jsem v pohodě. Uměl sis to načasovat." vrhla jsem se mu okolo krku se slzami v očích.

,,To bych si nikdy neodpustil." vlepil mi pusu na čelo a přitiskl si mě k hrudníku.

,,Co jsi mu udělal?"

,,Nejsem vrah, zlato." 

Dál jsem se neptala. Dorazili jsme do Alexova domu a hned jsem si zalezla do vařící vany. Už jsem chápala, jak se ženy cítí, když je někdo zneuctí. Měla jsem podobný pocit. Snažila jsem se ze sebe smýt všechnu špínu od Bobových dotyků.

Zavrtala jsem se do Alexova županu a poprosila ho o tričko. Znovu se mě zeptal, jak se cítím. Podal mi bavlněné triko a já se šla obléct. 

Lehla jsem si do postele a dost mě překvapilo, že za mnou přišel Alex. Zmateně jsem se na něj podívala a on si všiml, že mě jeho přítomnost překvapila. 

,,Děje se něco?" zeptal se a posadil se na druhou stranu postele.

,,Budu v pohodě. Děkuju a dobrou." 

Přála jsem si, aby si vedle mě lehl a konečně mě objetím uklidnil. Jenže jsem si to myslela špatně. Pohladil mě po vlasech a zvedl se k odchodu. Vydechla jsem zklamáním a stěží jsem se držela, abych se znovu nerozbrečela. Tolik jsem se chtěla schoulit do jeho náručí a cítit to bezpečí. 

Otec mě zaprodal kvůli dluhům. Člověk, kterému jsem věřila se ke mně otočil zády. Chlapa, kterého jsem si myslela, že miluju, mě obelhával a teď tohle. Ani nevím, jak Alexe nazvat. Kamarád to nebyl, můj frajer taky ne. Měla jsem v hlavě totální zmatek.