Životní prohra

4. kapitola

To bylo poprvé, co jsem si to rozdal s jednou z těchhle holek. Neměl jsem páru proč jsem to vůbec udělal, ale prostě jsem měl tak silné nutkání se jí dotknout. Ty její oči mě propalovaly a měl jsem neuvěřitelnou potřebu ochutnat její rty. Nešlo to zastavit. Původně jsem chtěl skončit u líbání, ale chtěl jsem víc a víc. 

Zatraceně se mi to líbilo. Cítil jsem z  ní jakési obavy a odtažitost, ale pak se do toho dala a nedokázal by mě od ní odtrhnout ani párem oslů. Neměl jsem dobrý pocit, že byly dveře odemčené a kdykoliv mohl někdo vejít. Možná i ten adrenalin dodával tomu okamžiku šťávu. 

Vlastně jsem netušil, co říct. Pozoroval jsem ji, jak se soukala do šatů a upravovala se. Nevěřil jsem vlastním očím, jak dokonalé tělo měla. Šaty jí perfektně obepínaly její křivky a bylo téměř nemožné uvěřit tomu, že jsem ještě před okamžikem cítil teplo její svatyně.

,,Doufám, že to zůstane jen mezi námi." prolomil jsem to trapné ticho v místnosti.

Nechápavě se na mě podívala a dala si ruce v bok. Skoro jsem se obával toho, co odpoví.

,,Jen pokud si to někdy zopakujeme." koketně se pousmála a vzala za kliku.

Takovou odpověď jsem nečekal. Pozvedl jsem koutky k úsměvu a prudce vydechl při pohledu na její lascivní tělo, zatímco odcházela.

Začal jsem sbírat popadané věci ze země a měl plnou hlavu jejích rtů, prsou, vůně nebo těch obrovských očích. Posadil jsem se do křesla a pořád se z toho nemohl vzpamatovat. Byl jsem totálně nepoužitelný a myšlenkami mimo, když se do kanceláře vřítil Ralph.

,,Prosím tě, mohl bys....." náhle utnul svojí prosbu a svůj pohled věnoval něčemu pod stolem.

Divně se zaculil a pak se podíval zpět na mě. Udělal dva kroky ke stolu, poklekl a něco ulovil. Čekal jsem, že nejspíš našel něco, co mi spadlo ze stolu, když jsem všechno shodil, ale z jeho výrazu mi bylo jasné, že nešlo o nějakou běžnou kancelářskou pomůcku.

Zvedl mezi prsty titěrné kalhotky a mohl se u toho potrhat smíchy. Prudce jsem vstal a vytrhl mu je z ruky.

,,No mluv, co chceš?" snažil jsem se dělat, jakoby nic.

,,Nebudou někomu chybět?" škodolibě opět vyprskl smíchy.

,,Do toho ti nic není."

Zadíval se na místo na stole a mezi palec a ukazováček stiskl dlouhý zlatavý vlas. Byl téměř neviditelný, ale on ho vyčmuchal. Jeho fízlovský kořeny se nezapřely.

,,Nech si laskavě svoje připomínky." zašklebil jsem se na něj.

Bylo mi jasné, že si mě bude dobírat. Jediná dlouhovlasá blondýna, která tu pracovala, byla Natali.

,,No dobrá, ty Casanovo. Mohl bys zapnout kamerový systém na pětce, přišel Parker."

,,Jo zapnu a už vystřel, ty Sherlocku."

Naposled se na mě zazubil a odešel. Stále jsem v ruce svíral Natáliiny kalhotky, přičemž jsem je vzápětí umístil do šuplíku.