Magical life

Kapitola XXIII.

Viky:

A nebyl to nikdo jiný, než Spencer.

"Vikes promiň. Nevěděl jsem, že to bude mít až takové účinky. Myslel jsem, že tě z toho bude maximálně bolet břicho. Fakt promiň. Jo a okno už se ti opravuje, " řekl a podíval se na mě svýma krásnýma očima.

"No, jako taky jsem nečekala, že dneska něco takového zažiju, ale co už. Stalo se. A musím podstoupit co je potřeba."

Usmál se a zeptal, jestli může za mnou. Chvilku jsem jakože přemýšlela a pak se posunula, aby měl místo. A dokonce mi vzal většinu peřiny. Chvilku jsme se oni přetahovali.

"Hele, já pod ní ležela první!" zakřičela jsem ze srandy.

"Jenže je ta peřina po právu moje." Odpověděl mi.

Když to dořekl, píchlo mě u srdce. Pustila jsem peřinu a schoulila se na kraj postele do klubíčka. Vracely se mi vzpomínky...

"Nemůžeš to udělat! Tohle jsme si nedomluvili! Neříkal jsi, že ji chceš poslat na armádní školu!" křičel ženský hlas.

"Teď jsem se rozhodl! A jenom by jí to prospělo! Zaslouží si pořádnou disciplínu!" argumentoval to muž.

A argumenty i s křikem stále pokračovaly. Netrvalo dlouho a já si uvědomila, že se to dohadují mí rodiče a ten člověk, koho chce otec poslat na vojenskou školu, jsem já. Co to do něj vjelo? Myslela jsem, že je spokojený s tím jak se chovám, jaký mám prospěch atd. Nikdy nezmiňoval, že mě chce poslat na internátní armádní školu. Přece se nemohl takhle rozhodnout z minuty na minutu.

Jejich hádka stále pokračovala. Doufala jsem, že neprobudí Wendy. Zrovna když jsem ze sebe shrnovala peřinu, že to s nimi půjdu projednat, ozvala se tříštivá rána. Okamžitě jsem vyběhla z pokoje.

"Tati!!!" zakřičela jsem při pohledu na krvácející matku.

"Co tu děláš?! Máš spát!" zařval na mě.

"A jak mám při tomhle řevu spát co?! Cos jí to udělal?! Proč?!" křičela jsem na něj, zatímco jsem se snažila přiblížit k matce.

"Viky..... Ne...." chraptěla mamka.

"Proč jsi po ní hodil ten talíř?! Otče, co se to s tebou děje?!" obořovala jsem se na něj, neuvědomujíc si, že ve dveřích od mého pokoje stojí vyděšená Wendy.

"To s tebou vyřídím, ty malá mrcho. To, co se tady mezi mnou a matku děje jsi ty neměla spatřit. Víš, co teď nastane?? Víš, co se ti stane??" křičel otec.

"Tati!!"

Po tváři se mi rozkutálelo pár slz. Ano, je to tyran, ale také jsem s ním strávila krásné dětství...

"Vikinko tohle je to kolo co jsi tak chtěla." řekla maminka s úsměvem na tváři.

"Máš sice dva dny před 4. rokem ale už to máš k narozkám." dokončil to otec.

"Tekuju. Je to sufel. Budu jesdit jako holky ze stolty." zašišlala jsem.

Cítila jsem kolem sebe teplo. Objímal mě. Byla jsem za to moc ráda.

Spencer:

Asi jsem řekl něco, co jsem neměl. Možná jsem ji urazil nebo já nevím. Chvíli jsem jsem seděl a uvažoval nad tím co jsem udělal tak špatně, ale pak jsem si uvědomil, že to, že tady bude jen tak nehybně sedět nic nezmění. Lehl jsem si a pevně ji objal

"Nechtěl jsem..." zašeptal jsem a dal jí letmý polibek do vlasů.

"Dobrý... To neva. Já jsem moc citlivá." zakuňkala.

Ten opravář už dávno odešel. Nebo jsem minimálně neslyšel žádný hluk, takže už asi odešel. Ben by si nedovolil nic ukrást nebo tak. Znám ho. Pořádně jsem ji chytl a zvedl se z postele. Nemotorně jsem otevřel dveře a odnesl ji k ní do pokoje. Přikryla se a do vteřinky zase usnula. Ta holka má asi velký spánkový deficit.

Šel jsem zpátky k sobě a Viky zrovna přišla SMS. Neodolal jsem a podíval se, kdo píše. Byla to její kamarádka.

Co se ti stalo? Jsi nemocná nebo něco? Aspoň mi to řekni. Prosíím
Xoxo Can.

Asi to chce fakt moc vědět.

Není mi dobře. Prostě to dál neřeš. Vikes

Spencere? Takhle ona se neoslovuje. Vím, že to jsi ty.

No do háje...