Magical life

Kapitola XVIII.

Chtěla jsem radši zůstat v ordinaci a povídat si s doktorkou o mé neopatrnosti a roztržitosti. Zůstala bych tam jak dlouho by bylo potřeba, nechala bych do sebe ládovat všelijaké vitamíny a mazat se páchnoucími mastičkami. Jen abych nemusela čelit osobě, proti níž jsem v tuto chvíli stála tváří v tvář.

Stál tam. Vlasy už neměl tak krásně oříškové a kudrnaté. Byly černé a sčesané dozadu. Jeho oči byly chladné a podlité krví. Na tváři měl nejděsivější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Stál pevně a nehybně. Měla jsem dokonce pocit, že vidím jeho černá křídla, jak ho zvedají k výšinám.

Nahmatala jsem matčinu ruku a pevně ji stiskla. Měla jsem obrovský strach a nechtěla jsem se pohnout. Mamka se mnou však můj plán nesdílela a vydala se vpřed. Já stála jako solný sloup a nehodlala se pohnout ani o milimetr. Pustila mou ruku a šla dál.

Ona jím prošla. Prošla a on se rozplynul. Mám snad halucinace? Jsem z toho nadpřirozena už opravdu zblblá. Chvíli jsem jen tupě zírala a pak se odhodlala jít za mamkou. Nikoho jsem však neslyšela klapat podpatky. Zrychlila jsem. Rozrazila jsem vchodové dveře a hledala mamku.

U auta nikdo nebyl. Když jsem se ale pokusila otevřít dveře, zjistila jsem, že jsou odemčené. Ale to není možné. Jsem si naprosto jistá, že vždycky zamyká. Vždycky. Nikdy nenechává odemčené.

Sedla jsem si do auta a čekala. Třeba šla jenom na záchod a hned přijde. To jsem se však mýlila. Několik minut uplynula a ona nikde. Už jsem začínala mít opravdový strach. A k tomu všemu, se z kufru začaly ozývat velmi znepokojivé zvuky...