Magical life

Kapitola XXI.

„No to problém asi bude, ale ona teď není doma, takže se jí zeptáme až později..." řekla jsem.

„To je pravda. Je tady celkem zima. Půjdeme ke mně, já donesu čokoládu a koukneme se na nějaký film, co ty na to?" navrhl.

„Jak víš, že tohle je přesně to, co právě potřebuju?"

„Jsem prostě génius. To ještě nevíš?"

"Ale kušuj. Běž pro tu čokoládu nebo se mnou zase nebude řeč."

"Už jdu. Tak si jdi lehnout ke mně. Oříškovou, malinovou, Oreo nebo mléčnou?"

„Všechny?"

Jen se usmál a oba jsme se zvedli a šli. Měl krásně moderní pokoj. Zachumlala jsem se do jeho peřiny a byla bych bývala usnula, kdyby do pokoje nevešel Spencer s čokoládou, čaji a notebookem. Dal mi můj čaj a všechno připravil tak, aby bylo pohodlné sedět a koukat se na displej notebooku.

Čaj jsem vypila okamžitě a čokolády snědla jen pár kousků. Stále jsem byla unavená. Proto jsem se taky v průběhu filmu opřela o Spencerovo rameno a usnula.

Probudila jsem se až ráno, takže jsem spala více jak dvanáct hodin. V posteli jsem byla sama a chtěla jsem v ní zůstat ještě o chvilku déle, ale mé břicho mi to jaksi nepřálo. Natáhlo mě a já okamžitě vystřelila z postele přímo do koupelny.

To co se tam dělal, nikdo nechce vědět, avšak bylo mi potom trochu lépe. Držela jsem se za břicho a vykolébala se ven z koupelny. Měla jsem však pocit, že se tam zase za chvilku vrátím

"Ježišmarja! Vikinko co se ti stalo?!" přiběhla ke mně mamka s vyděšeným výrazem ve tváři.

„Bolí mě břicho a je mi špatně a mám pocit, že se záchodem budu mít dneska ještě několik intimních chvil." Odpověděla jsem

"Zlatíčko moje. Běž si lehnout. Nechám tě několik dnů doma, jo?" starala se o mě jako snad nikdy.

Když odcházela do kuchyně, zahlédla jsem na konci chodby Spence. Opíral se o roh stěny a usmíval se. Hned mi bylo jasné, že s tou mou nevolností má něco společného. Asi mi dal něco do toho čaje. Já si říkala, že je nějaký moc hořký. Ale až tak krutý na mě být nemusel. Stačila nějaká pilulka na bolest hlavy nebo něco. Ne celodenní poukázka na pobyt na záchodě. Přišel ke mně a řekl:

„Okno budeš mít spravené nejpozději za dvě hodiny, ale jestli chceš, můžeš být u mě. Já tě rušit nebudu."

Ani jsem mu neodpověděla, zabouchla jsem mu dveře před nosem a zopakovala si situaci, jež nastala před několika minutami...

Na obrázku je cca jak by mohl vypadat aspoň kousek Viktoriina pokoje. Doufám že se příběh líbí. Jo akorát mi napište jsetli chcete někdy příběh i z pohledu někoho jiného a popřípadě koho. Díky vaše #T#