Magical life

Kapitola VIII.

Asi o tři hodiny později, kdy jsem měla v plánu se ve snu líbat s nějakým pěkným hercem, mě probudily jakési velmi zvýšené hlasy.

"Nemůžeš to udělat! Tohle jsme si nedomluvili! Neříkal jsi, že ji chceš poslat na armádní školu!" křičel ženský hlas.

"Teď jsem se rozhodl! A jenom by jí to prospělo! Zaslouží si pořádnou disciplínu!" argumentoval to muž.

A argumenty i s křikem stále pokračovali. Netrvalo dlouho a já si uvědomila, že se to dohadují mí rodiče a ten člověk, koho chce otec poslat na vojenskou školu, jsem já. Co to do něj vjelo? Myslela jsem, že je spokojený s tím jak se chovám, jaký mám prospěch atd. Nikdy nezmiňoval, že mě chce poslat na internátní armádní školu. Přece se nemohl takhle rozhodnout z minuty na minutu.

Jejich hádka stále pokračovala. Doufala jsem, že neprobudí Wendy. Zrovna když jsem ze sebe shrnovala peřinu, že to s nimi půjdu projednat, ozvala se tříštivá rána. Okamžitě jsem vyběhla z pokoje.

"Tati!!!" zakřičela jsem při pohledu na krvácející matku.

"Co tu děláš?! Máš spát!" zařval na mě.

"A jak mám při tomhle řevu spát co?! Cos jí to udělal?! Proč?!" křičela jsem na něj, zatímco jsem se snažila přiblížit k matce.

"Viky..... Ne...." chraptěla mamka.

"Proč jsi po ní hodil ten talíř?! Otče, co se to s tebou děje?!" obořovala jsem se na něj, neuvědomujíc si, že ve dveřích od mého pokoje stojí vyděšená Wendy.

"To s tebou vyřídím, ty malá mrcho. To, co se tady mezi mnou a matku děje jsi ty neměla spatřit. Víš, co teď nastane?? Víš, co se ti stane??" křičel otec.

"Tati!!"