Magical life

Kapitola VI.

Ač jsem byla značně unavená, všechno jsem si přehrála a přečetla. První se mnou chtěl jít ven, pak následovaly naštvané hlasovky a uražené zprávy že mu neodpovídám a v posledních hlasových i psaných zprávách se se mnou chtěl rozejít. Já jsem nestála o to s ním chodit!! Tak ať se vzpamatuje! Mě nedělá problém mu ty kopačky opravdu dát.

Snažila jsem se mu dovolat zpět, abych zjistila co se teda děje, ale nebral to. Z toho jsem usoudila, že to nemohlo být tak urgentní a nebo už spí. Tak jsem zapojila telefon do nabíječky a sama se vydala do mé velice oblíbené říše snů.

Ráno jsem se probudila se značnou nervozitou. A to hned ze dvou důvodů. Ten první byl Adam a ten druhý byla dnešní opakovací písemka z dějáku. Loni jsem v tomhle předmětu nijak valně nezazářila tak si snad pamatuju něco aspoň na čtyřku.

Na sebe jsem hodila bílé triko s potiskem makronek pastelových barev a svou úžasnou mentolovou sukni, ve které jsem si tak trochu připadala jako princezna. S líčením jsem to kvůli své lenosti nijak nepřeháněla a následně jsem už skoro bez problémů sešla dolů. A tam na mě místo mých rodičů čekal na lednici vzkaz:

Drahá dcero,

Víš, že dnes máme důležitou konferenci, která není úplně nejblíž. Proto jsme museli jet brzo ráno a nechtěli jsme tě kvůli tomu budit. Na lince máš snídani a peníze na autobus do školy i zpátky. Vrátíme se buď pozdě večer, nebo až někdy v brzkých ranních hodinách. Ale upozorňuju tě, opovaž se tady udělat nějaký mejdan. To bys totiž měla opravdu velký problém.

Měj se pěkně, Mamka a Taťka.

Snědla jsem snídani a poté vyrazila na zastávku. Po cestě ke mně někdo přisvištěl a plácl mě přes zadek. Chtěla jsem tomu člověku takovou vlepit, ale když jsem zjistila že to je Adam tak jsem se zklidnila. I když ne úplně docela.

"Co měly znamenat ty esemesky vzkazy a všechno!?"

"Promiň, těch prvních pár jsem psal ještě střízlivý, ale protože jsme slavili bratrovo odmaturování tak jsem se tak trochu opil."

Sice mě to trochu nakrklo ale co s tím nadělám. Propletli jsme své prsty skoro v jednu novou ruku a kráčeli jsme spokojeně dál. Ve škole se kromě písemky nic zajímavého nestalo. Pár otázek jsem v tom testu vyplnila, ale moc jich teda nebylo.

Chtěla jsem se projít. Takže jsem nechala autobus autobusem a šla domů pěšky. Samozřejmě že se do mé pohodové cesty vetřel Adam. Po několika metrech jsem zahlédla jednou známou osobu. V hlavě mi zazněla věta:

"Proč musí do prkýnka existovat ten zákon schválnosti!?".......