Magical life

Kapitola V.

Těch několik nebylo tolik, kolik by se podle slova mohlo zdát. Byli jen tři. Žena asi ve věku mé matky, muž vzhledově o pár let starší než můj otec a pak tam byl takový mladý kluk. Vypadal mile a ne o moc starší než má maličkost. Pravděpodobnost toho, že jsou rodina, byla tak nekonečno k nekonečnu, ale radši jsem zůstala u myšlenky, že jsou to prostě kolegové z práce. Protože kdyby náhodou teda rodina nebyli a já bych si to myslela, tak by s mou upovídaností mohla jakákoli konverzace skončit celkem špatně. A to fákt nepotřebuju.

"Vikí! Přijď dolů!" zavolala ne mě zespoda mamka.

"Jo. Hned jsem tam."

Byla jsem v teplákách a vytahaném tričku. Musela jsem se bleskurychle obléct. Kdybych si na sebe brala něco složitého tak by to trvalo dlouho. Rychle jsem ze sebe shodila můj chill outfit a oblekla si černé legíny s dlouhou karovanou košilí. Otevřela jsem dveře a začala lehce pajdat dolů, protože ten kotník pořád trochu bolel. Najednou se ten kluk rozešel směrem ke mně.

"Nechceš pomoct?" zeptal se.

"Ne, dobrý. Zas tak to nebolí a nejsem neschopná" odpověděla jsem sarkasticky a usmála se nad svou 'geniální' odpovědí. Taťka je šel všechny dovést do jídelní místnosti. My jsme s mamkou šly v závěsu.

"To sis na sebe nemohla vzít něco lepšího?!" 'zašeptala' mi do ucha.

"Mami, nech toho. Můžeš být ráda, že jsem se převlekla z tepláků, jelikož to by ti asi vadilo víc, ne? " odfrkla jsem a složila si ruce na hruď.

Doufala jsem v to, že aspoň dnes se nakloní štěstí na mou stranu a nebudu muset trpět nic, co by mi vadilo. Jenže mé prosby ke správci něčemu, čemu se to štěstí říká, vyslyšeny nebyly. Nejenom že jsem si nemohla prostě vzít rohlík a jít večeřet k sobě. Ale já ještě musela sedět vedle toho velmi ochotného kluka a povídat si s ním. (protože kdybych to neudělala, vražedným pohledům a následnému trestu od mé matky bych se nevyhnula)

"Jsem Spencer. Těší mě." řekl hned, jakmile jsem si sedla ke stolu

"Viky. I když při upovídanosti mé matky to už určitě víš. Jo a nevím, jestli je potěšení na mé straně. To se ještě uvidí..." odpověděla jsem mu lehce znechuceně.

Na další vybavování jsem chuť neměla, ale trochu povídat jsem si s ním musela. Každopádně jsem měla úplně vypnutý mozek, takže netuším, co jsem mu vlastně nakecala. Jako nedá se říct že by mě k němu něco lehce netáhlo, protože měl fakt hezký obličej a tak, ale měla bych zkusit respektovat to, že jsem se dnes rozhodla vkročit do vztahu s někým jiným takže.... Když jsem si uvědomila, jaké blbosti asi plácám, zapnula jsem myšlenky a začala dávat pozor a upřímně, tu konverzaci jsem si celkem užila. Není to nafoukaný frajírek, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je fajn.

Matka na stůl konečně přinesla dezert. (na obr.) Nemohla jsem se nijak ztrapnit a tak jsem při jeho jezení radši nemluvila, protože vím, co všechno už se mi u tohoto zákusku stalo. Jako obvykle, se sušenky velmi známé značky rozplývaly na jazyku a v kombinaci šlehačky a smetanové zmrzliny to bylo jako v nebi.

Potom si naši rodičové ještě chvíli povídali a my také. Asi v deset, se Spencerův otec zděsil, že je tolik hodin a že už musí jít. Tak jsme se rozloučili a já si za dnešní večer našla dalšího kamaráda, i když to tak na začátku večera vůbec nevypadalo.

Bez jakéhokoli dalšího otálení jsem se vydala do koupelny a následně do své měkoučké postele. Z nočního stolku jsem si vzala svůj téměř vybitý telefon. Tolik hlasových zpráv, SMSek a zmeškaných hovorů jsem v životě neviděla. Ani ve filmu nebo na obrázcích. Ale co jsem nechápala bylo to, že jejich tvůrcem byl Adam....