Magical life

Kapitola IV.

Včera jsem si dokonce byla schopná změnit tón budíku, takže mne probudil hlas Katy Perry.
Dneska jsem nevedla svůj monolog v koupelně a proto jsem se mohla trochu lépe obléct. Vzala jsem si světle modré džíny, šedé tílko a pastelově růžový cardigan. Dokonce i na snídani bylo víc času.
V autobusu jsem si zase sedla k Candy a povídaly jsme si. Koutkem oka jsem postřehla, jak na mě zepředu pořád někdo kouká. Bylo to celkem nepříjemné.

Ve třídě mi Can pomohla zopakovat to, co jsem si měla z loňska z matematiky pamatovat. Chvilku před zvoněním jsem šla na, záchod a když jsem se vracela, někdo mě před třídou stáhl za ruku za roh.

"Co děláš?!"

"Musím ti něco říct..." odpověděl.

"Jo? A co? To že se chováš strašně divně a pak mi píšeš v des-" nestihla jsem to doříct, protože mě svými rty utišil.

"Co, proč, proč jsi to udělal??" Zeptala jsem se udiveně.

"Od první chvíle, co jsem tě spatři,l jsem věděl, že jsi jiná."

"Jakože jsem divná nebo co??"

"Ne, to ne. Myslel jsem to tak, že jsem se do tebe hned zamiloval a-"

"A protože něco ty, tak sis vzal můj první polibek. Fakt dík." řekla jsem a dala se na odchod, ale on mě zase chytil za ruku a zastavil.

"Vic, dej mi aspoň šanci. Prosím. Uvidíš, že nebudeš litovat."

Když jsem chtěla odpovědět, zrovna zazvonilo. Tak jsme jen pokrčila rameny a šla do třídy. On byl sice hned v závěsu za mnou, ale nevšímala jsem si toho.

"Aspoň o tom přemýšlej." pošeptal mi ještě rychle.

Když jsem si teda konečně sedla zpátky, Candy se mě okamžitě začala ptát co se dělo, protože mě viděla se s Adamem bavit. Všechno jsem jí řekla, za slabého výkladu látky naší matikářky, a vlastně mi moc nepomohla. Chtěla, abych Adamovi řekla ano.
Když se nad tím zamyslím, fakt bych mu tu šanci mohla dát.

O přestávce jsem za ním teda šla, jen řekla 'tak jo' a odešla zpátky. Usmíval se.

******

Když nás konečně z ústavu pustili, chtěla jsem jet rovnou domů, ale Candy s Adamem mě zastavili s tím, že bychom se mohli někam projít, popovídat si a tak. Že mi přece autobus jede i za hodinu a čtvrt. Kdybych řekla ne, tak bych byla kazič a to nechci. Tak jsem šla.

"Tak si to doma užij a když tak napiš." řekli mi oba, když jsem vystupovala z autobusu a vydávala se směrem k našemu "zámku". Ani jsem jim nestihla odpovědět a bus byl tatam.

Boty jsem si hezky dala do botníku a batoh v pokoji hodila do rohu. Co nejrychleji jsem si vysvlekla ty příšerné džíny a převlekla si pohodlné tepláky a i triko jsem si dala volnější.
Zapnula jsem notebook a chtěla se kouknout na nějaký film, ale většinu dobrých už jsem stejně viděla. Takže jsem si znovu zapnula P.S. Miluji tě.

Ač jsem měla zvuk celkem nahlas a ještě k tomu jsem brečela a smrkala, nemohla jsem přeslechnout nevídaný hluk v chodbě. Bylo to divné protože rodiče jsou jen dva a většinou ani nepostřehnu že jsou doma ale teď... Bylo to jako by si s sebou někoho vedli. Tak jsem stopla film a vyšla z pokoje.
Má teorie byla správná. Přišlo s nimi i několik dalších neznámých lidí...