Magical life

Kapitola XII.

Utíkala jsem domů a tam si lehla na postel a nechtěla dělat vůbec nic, jen spát a nad ničím nepřemýšlet.

"Viky? Co se děje?" vešel do pokoje Spencer.

"Nic! Běž pryč! Ani tě neznám, takže se ti nebudu svěřovat se svými problémy!" vykřikla jsem na něj a hodila po něm polštář.

"Ale no tak Vic, chci ti pomoct. Wendy už jela domů a tví kamarádi ze školy ti s tímhle asi nepomůžou, ne?"

"Já..." nemohla jsem najít svůj hlas.

"To bude dobré, neboj.." utěšoval mě Spenc držíc mě v pevném objetí.

"Je toho na mě moc. Nezvládnu to."

"Zvládneš. Věřím ti. Chceš pomoct se základy?"

"A to bys pro mě udělal?"

"Si piš. První kapitola je tam Zneviditelnění, ne?"

Vytáhla jsem z batohu tu bichli a otevřela ji na první stránce. Opravdu tam byla kapitola, jež říkal Spencer.

"Takže..."

A pak jsme asi 4 hodiny cvičili to, abych se uměla zneviditelnit. Byla to vlastně i legrace. Když se jednou zneviditelnil on a já se ho snažila chytit, rozbila jsem skleničku na stolečku u postele a pořezala si prst. Ta část s tím prstem sranda nebyla, ale to předtím ano.

"Děkuju." řekla jsem když jsme odpočívali na mé posteli.

"A za co?" zeptal se.

"No, za to že jsem díky tobě nemusela posmrkat celý balíček kapesníků, že jsi se mnou měl tu trpělivost a že jsi mi ošetřil ten prst."

"To byly všechno maličkosti Viky."

"Kecáš. Co kdybychom si dali zmrzku?" navrhla jsem.

"To je super nápad!" lehce vykřikl Spencer a vyskočil z postele.

Vstala jsem taky a zamířili jsme do kuchyně. Z mrazáku vyndal čtyři druhy zmrzliny a zbytek nechal na mě. Do misek jsem dala od každé jeden kopeček a polila to čokoládovým toppingem, kterého měli ještě trochu v ledničce. Pak jsme si sedli k televizi a koukali se na asi osmistý díl nějaké španělské telenovely a strašně to prožívali. Dnešek jsme si opravdu užila.

Koukali jsme se dlouho a zmrzlinu jsme si ještě jednou přidali. Už jsem byla z toho všeho unavená a tak jsem šla spát a doufala, že se všechno vrátí do normálu...