Spencer:
Jak zná moje jméno? Dobře, uznávám, že takhle Viky oslovuju jen já, ale nikdy jsem ji tak neoslovoval nikde na veřejnosti. Jak to může vědět?
Spencere, měj se na pozoru...
Přišla další esemeska.
"Viky!!!!!!" zařval jsem jako nikdy a rozběhl se do jejího pokoje.
Přiběhl jsem pozdě. Už tam nikdo nebyl. Okno bylo zase rozbité a Viky pryč... Všechno jsem to podělal... Měl jsem s ní být pořád... Pořád... Počkat! To pero tady nebylo!
Sklonil jsem se pro něj. Bylo černé, dlouhé, lesklé a trochu otrhané, ale pořád je to důkaz, že to musel být démon. A já přesně vím který. Z toho pírka byla totiž cítit silná černá magie. Trochu se mi z té síly zamotala hlava, ale hned potom jsem se na pírko zadíval pořádně. Prohlížel jsem si každý jeho detail. Moje babička říkávala:
"I v těch nejmenších věcičkách můžeš najít příběh, který leccos napoví."
Vzpomněl jsem si na ni a zaryl svůj zrak do černého pera.
Laboratoř. Ne moc hezká. Klece, šedé omlácené zdi, vybavení zrezlé nebo pekelně špinavé, všude pavučiny a prach. Na konci místnosti jsou velké dveře. Dřevěné a opracované železem. Jako z hradu. Vedle nich je jedna veliká věc zakrytá plachtou. Dveře se otevírají. Jde z nich veliký proud světla. Když se otevřou docela stojí v nich černá postava v obležení záře světla...
Věděl jsem kdo to je, ale nechtěl jsem to vidět doopravdy. To, co se tam děje, musí skončit. Nemůžu dopustit aby se stalo něco, co se stát nemá...
Ahojte lidičky. Omlouvám se za trapný obrázek ale jiný jsem nenašla. :) Doufám že kapitolka potěšila.
Taky bych chtěla moc poděkovat mé kamarádce FancyLove97, která mě tady pořád podporuje.
Vote&Comment
#T#
ČTEŠ
Magical life
FantasíaViktorie se musí vzdát všeho a přestěhovat se s rodiči za jejich prací. Sama si myslí, že to bude hrůza. A to se jí možná i vyplní, jen ne v tom slovasmyslu, ve kterém to myslela na začátku...
