Vyvrhel ✔️

3.

,,no že se taky ozveš" spustili bez pozdravu kluci.

Já se posadila na postel a dala si notebook před sebe, abych na ně viděla.

,,promiňte. Po škole jsme si šli sednout do místního bistra a byli tam až doteď" objasnila jsem jim situaci.

Max byl trochu přešlý, ale Mark měl energie na rozdávání.

,,děje se něco?" mířila jsem otázkou spíš jen na Maxe, který vypadal až moc zamyšleně. Na něj.

Jen pokroutil hlavou a zeptal se, jak to šlo první den ve škole.

Nechápala jsem, proč se nechtěl svěřit, když ho to očividně vzalo.

Už jsme neměli tak pevný vztah jako předtím, ale stále jsme drželi při sobě, stejně jako oni dva.

Řekla jsem jen že jsem to zvládla. Daniela jsem radši vynechala.

Byli jako ženské, hlavně tedy Mark. Kdyby se dozvěděl, že se kolem mě motá nějaký kluk, plánoval by svatbu.

Takhle to bylo i s Andym a jak to dopadlo, takže jsem mu o tom radši neříkala.

Stejně jsem neplánovala s nikým nic mít. Za poslední měsíce jsem přehodnotila svůj život.

Určila jsem si nové priority a tou první bylo vzdělání.

Nic pro mě nebylo tak důležité jako udělat maturitu a pak jít třeba na nějakou dobrou vysokou.

Večer před spaním mi to nedalo a napsala jsem Maxovi, co se děje.

Po deseti minutách, co mi neodepsal, jsem to vzdala a lehla si, že půjdu spát.

V noci mi ale telefon zazvonil. Myslela jsem si, že je ráno a budí mě budík, ale na displeji jsem uviděla Maxovo jméno.

,,proboha co se děje? Jsou čtyři ráno, za chvíli vstávám do školy" padla jsem do polštářů.

Přišlo mi to jako kdybych spala deset minut, jak jsem byla unavená.

,,promiň, Car. Jen nemůžu spát" on nemohl spát, a proto mi volal, abych nespala ani já?

,,mám to brát jako pomstu za něco nebo tak? Protože mně se spalo celkem hezky" byla jsem nepříjemná.

Vytrhl mě ze spánku uprostřed snu a pochybovala jsem o tom, že ještě usnu.

,,omlouvám se. Jen jsem si chtěl promluvit" ve čtyři ráno?

To nemohlo počkat do rána? Měl dvě příležitosti mi to říct a on si vybral tu třetí, kdy mi volal takhle brzy ráno?!

,,tak povídej" povzdechla jsem si nakonec a posadila se, abych u toho neusnula.

Chtěla jsem to mezi námi vyžehlit a když už se mi chtěl svěřit, tak jsem nemohla usnout.

On byl ale ticho a mně se začaly klížit víčka. Byla jsem v polospánku, když promluvil a mě to probralo.

,,chybíš mi" možná to není tak zlé. To, že jsem mu chyběla byl důkaz toho, že mě měl stále rád.

Aspoň jako kamarádku, nebo dokonce sestru. Už nebyl tak odtažitý.

,,ty mně taky, Maxi, ale to mi můžeš říct kdykoliv přes den. Tohle slyším ráda, ale ne tak ráno. Jsi hrozný, víš to?" brala jsem to s nadhledem.

Aspoň se ukázalo, že je to ten stejný Max, kterého jsem znala odmalička.

Citlivý a stydlivý ukázat emoce. Takhle se mi líbil mnohem víc než ten, na kterého si hrál.

,,tak potřetí. Promiň" zasmál se. Opřela jsem si hlavu o zeď a skousla si spodní ret.

Nemluvila jsem s ním od odjezdu z LA a od rozhovoru o tom, že si rodiče adoptují malou Morgan, když budeme s Markem pryč.

Jen jsme si psali, což mi přišlo snažší než s ním mluvit.

Nemohla jsem si dopředu vymyslet odpovědi a několikrát je přepisovat.

,,Caro... Lituješ někdy toho, co mezi námi bylo?" zeptal se najednou, až mi zaskočilo.

Nevěděla jsem co mu na to říct. Nelitovala jsem toho, ale litovala jsem toho, co se dělo po tom.

Náš vztah ochladl a to mi na tom vadilo nejvíc.

,,Maxi..." ,,prosím, řekni mi pravdu" skočil mi do řeči.

Pravdu jsem říct nemohla, tu nevěděl nikdo kromě Ashley a rodičů, ale část jsem mu říct mohla.

,,ne. Nelituji ani minuty s tebou. Stačí?" vysypala jsem ze sebe.

Byla jsem zlá, ale nechápala jsem kam tím míří. Ani jsem to nechtěla říkat takhle na plnou hubu.

Nevěděla jsem jak to cítí on a vylila mu své srdíčko. Čekala jsem, že se mi vysměje.

,,ty... toho snad lituješ?" nasucho jsem polkla, když dlouho mlčel.

Možná jsem i doufala, že řekne, že toho lituje, abych se tím nemusela tak zabývat.

,,samozřejmě že ne. Spíš lituju toho, žes to ukončila" a je to tu zase.

Už jsme to řešili tolikrát, že mi připadalo, že se opakuji. Dokola jsem říkala to stejné.

,,stejně by to nefungovalo" byl ode mě skoro sedm set kilometrů.

I kdybychom se snažili, nefungovalo by to. Vztahy na dálku byly hrozně těžké.

,,asi máš pravdu" nemám. Nemohla jsem vědět jak by to bylo doopravdy.

Třeba by to vyšlo, ale zbytečně bychom se trápili. Trápil se už jen tou domněnkou co by kdyby.

,,měla bys jít spát, když za chvíli stáváš" šlo slyšet, že někam šel, protože otevřel dveře.

On přece vstával taky, takže by měl jít spát i on, ne?

,,ty taky" oplatila jsem mu se starostí v hlase. Nelíbilo se mi jeho chování.

Netušila jsem co se to s ním dělo. Ani Markovi se v poslední době nezdál a ptal se, jestli něco nevím.

Přemýšlela jsem i nad tím, jestli nezačal brát drogy, ale to byla blbost. Byl proti nim.

,,mám tě rád, Caro" vyhrkl dřív, než jsem to chtěla ukončit.

Nerada jsem se loučila a ještě k tomu po nějakém takovém rozhovoru.

Obracel se mi žaludek a v podbřišku mi z toho cukalo. Možná to bylo kvůli jeho hlasu.

,,já tebe" pro sebe jsem se usmála a hovor ukončila.

Telefon jsem hodila na noční stolek a zády padla do postele. Zase mám nad čím přemýšlet.