Vyvrhel ✔️

17.

,,chodí sem děti ze špatných rodin. Tahle čtvrť jich je plná. Chodí sem, aby venku nepřišly k úrazu, nebo se nepřidali ke špatným partám. Jeremy mi říkal o tom, jak jsi mu pomohla, což ho štvalo. Radši si dělá věci sám. Tady tvoji pomoc ty děti ocení, jestli chceš" samozřejmě.

Jestli všechny ty děti měly špatné životy, můj pocit provinilosti se ještě zvětšil.

Nevěděla jsem jak jsem mohla pomoct, ale udělala bych cokoliv.

Kvůli sobě, ale i kvůli těm dětem. Pokud jsem někdy měla vychovávat své dítě, tak správně a ne tak, jako jejich rodiče.

,,samozřejmě že chci, jen mi řekni jak můžu pomoct. Nikdy jsem v něčem takovém nebyla. Ani nevím jak to chodí" přiznala jsem se.

On mávl rukou. ,,ty děti jsou rádi, když se o ně jen budeš zajímat" páni.

Měli minimum, možná ani to ne a i tak byly šťastné. Dětská radost bylo to nejhezčí, já to říkala pořád.

Komunitní centrum, jak tomu Josh říkal, měl ve vlastnictví on a sponzorovalo ho město, jako dětský domov.

Centrum mělo otevřeno nonstop, jen se střídaly směny.

Ve druhém patře měli i postele, ale ty tam prý měli tak trochu nelegálně, ale ty děti to vážně ocenily.

Odcházela jsem z tama v deset večer. S Joshem jsem se domluvila, že tam přijdu o víkendu.

Sedli jsme si spolu, měli jsme stejný smysl pro humor. Obdivovala jsem ho.

Ve dvaceti letech vedl centrum pro děti ze špatné společenské vrstvy, vypořádal se s vlastními problémy v rodině a ještě vychovával malou holčičku.

V mých očích byl jako superhrdina, stejně jako Jeremy.

On sám toho měl dost a ještě zdarma pomáhal dalším dětem, ale i svým sourozencům.

Všichni tři tam byli, ale odešli kolem deváté, aby se vyspali, protože museli do školy.

Trávila jsem tam s ním celou dobu po tom, co mi Josh všechno vysvětlil.

Měla jsem hlavu plnou myšlenek, ale měla jsem ze sebe dobrý pocit.

Konečně jsem se mohla odvděčit za život, který jsem žila já a konečně někomu doopravdy pomoct.

Se slovy mi to nešlo, ale s činy to bylo snazší.

Jako malá jsem chtěla pracovat v jesličkách, ale rodiče mi to zatrhli a od té doby jsem snila o zařizování bytů.

,,proboha kde létáš?" nahrnul se ke mně hned Jackson, když jsem přišla domů.

Úplně jsem mu zapomněla napsat. Na telefon jsem ani nesáhla, když jsem tam byla a cestou domů jsem přemýšlela.

,,promiň, byla jsem s Jeremym. Jsem hrozně unavená" sundala jsem si boty a objala ho kolem pasu.

Byla jsem za něj neskutečně vděčná. Staral se o mě, když mě sem rodiče, otec, poslali.

Tolik lásky jako od něj jsem ještě nikdy nedostala. Možná od mamky.

Byla jsem za něj ještě vděčnější, když jsem viděla, kolik dětí to nemá. Oproti nim mi svět ležel u nohou a já to chtěla změnit.

Kluci chtěli to samé, proto to Josh založil. Já sama to změnit nemohla, ale spojit se s nimi a pomáhat...

,,jsi smutná" dal mi ruku na zátylek a odtáhl se ode mě. Jak?

Vždycky na mně všechno poznal. Jak to dělal? To to na mně bylo tak moc vidět?

,,ne úplně smutná, ale dneska jsem viděla úplně opačnou stránku životů. My se máme jako bohové a na druhé straně města je tolik dětí, co nemají absolutně nic" odtáhla jsem se od něj úplně.

Odešla jsem do obýváku a posadila se na sedačku, což po mně Jackson hned zopakoval.

,,chci vědět všechno" vyhrkl. Tak dneska asi už spát nepůjdu.

Nakonec jsem usnula kolem druhé ráno na sedačce, opět, takže jsem se ve škole cítila jako mrtvola.

Jackson mi ale slíbil, že o víkendu půjde se mnou a pomůže mně i klukům.

Na chvíli jsem se opět zamyslela a začala si říkat, že si ho ani nezasloužím.

Byl úžasný, přímo dokonalý. Dělal všechno proto, aby se měli ostatní dobře. Měl všechny na prvním místě.

On byl až na tom druhém. Dřív mě to hrozně štvalo, protože se zanedbával, ale konečně jsem to pochopila.

Všichni říkali, že jsem jeho mladší verze a já to nenáviděla, ale přála jsem si se jí stát. Ale až teď.

Ashley jsem řekla zkrácenou verzi toho všeho. Taky chtěla pomoct, ale na víkend měla s Jamesem někam odjet.

Neřekl ji kam, ale prý tam pojedou s Erniem na nějaký koncert, ale nebudou s ním. Byla natěšená jako malé dítě.

Milovala cestování a bylo ji i jedno kam jede, hlavní bylo, že někam jela.

Byla jsem ráda, že mám takové kamarády, jako Jacksona a Ashley. Oba mi chtěli pomoct a v podstatě ani nevěděli o co jde.

,,jsi z toho Daniela nervózní?" zeptala se mě po poslední hodině Ashley.

Mířily jsme ke skříňkám a ona mi to tak trochu připomněla. Nebýt jí, šla bych hned domů.

,,já ani nevím. Je to divné. Nechci mu ublížit, nebo tak něco" vzala jsem si bundu.

V hlavě jsem našla proslov, co jsem mu chtěla říct o svých citech, který jsem si vymyslela.

Nebyla to lež, byla to pravda, ale nevěděla jsem jak ji vezme.

,,tak se drž a pak mi hned napiš" objala mě, když jsme před školou uviděly Daniela.

Měl na očích sluneční brýle, seděl na kapotě auta a díval se na své ruce.

Ashley odešla, ale já stála na místě a sledovala ho. Vypadal smutně. Kvůli mně.

Bodlo mě z toho u srdce. Udělala jsem blbost. Neměla jsem utíkat, měla jsem mu říct pravdu rovnou.

Vyznal mi své city a já zdrhla. Neřekla jsem mu k tomu ani slovo.

Nohy jsem měla jako ze dřeva, ale nakonec jsem je rozpohybovala a šla k Danielovi. To zvládnu.