Vyvrhel ✔️

8.

,,tady už nic zadarmo nedostaneš, spratku!" začal křičet majitel bistra.

Vzal malému chlapečkovi hnědou tašku z rukou a dal mu pohlavek, který ho srazil na zem.

Kloučkovi mohlo být tak osm. On byl oproti němu čtyřikrát větší.

,,Salvo!" ozval se jeden z číšníků, ve kterém jsem poznala kluka, co mě a Ashley dělal nedávno kávu.

Otočila jsem zpátky hlavu na kloučka a zvedla se, abych mu pomohla.

Někdo do mě ale vrazil, číšník přesněji, a nádobí, co měl na tácu, popadalo na zem a některé kousky se i rozbily.

Rychle jsem se mu omluvila, ale šla k pultu, kde jsem podala majiteli svou kreditní kartu.

,,naúčtujte mi tohle, i to rozbité nádobí, mohla jsem za to já. Hned budu zpátky" vytrhla jsem mu z ruky hnědou tašku.

Bylo v ní celkem dost jídla, ale klouček, kterému to patřilo, už zmizel z bistra.

Stiskla jsem ouška tašky v prstech a vyšla ven, kde mě do tváře uhodil chlad.

,,počkej, zlatíčko" chytla jsem chlapečka za rameno, když jsem ho dohnala a on se na mě otočil.

Dřepla jsem si před něj, dala tašku na zem a setřela mu slzy z tváří.

,,to bude dobré, broučku. Tohle je tvoje" podala jsem mu tašku, ale on začal třást hlavou.

,,nic se neděje, vem si to. Vyřešila jsem to. Teď už ti to ten chlap nemůže vzít" pohladila jsem ho po hnědých vláskách.

On si roztřesenýma rukama tašku vzal a snad milionkrát mi poděkoval.

,,neměl bys být tak pozdě venku sám. Mohlo by se ti něco stát. Můžu ti ještě nějak pomoct?" oprášila jsem mu kalhoty.

Měl na nich špínu ze země, kam ho shodil majitel bistra. Bylo mi ho líto.

,,nemusíš. Bydlím tu kousek. Děkuju ti" přitiskl si tašku k hrudi, udělal pár kroků dozadu a rozběhl se od bistra pryč.

Měla jsem z toho zvláštní pocit. Bylo to malé dítě, co chtělo jídlo zdarma.

Ani nebyl hezky oblečený. Jeho oblečení vypadalo obnošeně. Nejspíš to bylo dítě někoho bez domova.

Bylo mi jen špatně z toho, jak asi musel doopravdy žít, když se nechal bít za tašku jídla.

Vrátila jsem se zpět, vzala si svou kartu a začala pomáhat číšníkovi sbírat velké střepy nádobí.

Nikdo od našeho stolu, kromě Jacksona a Bena, se nezvedl, aby mu pomohl.

Ostatní na něj spíš pokřikovali přezdívky, kterým jsem ani pořáně nerozumněla a smáli se.

,,nemusela jsi to dělat" zvedl ke mně oči, ale hned je vrátil k zemi.

Zamračila jsem se. Proč mi to říkal zrovna on? Udělala jsem jen správnou věc.

Udělala bych to klidně znovu, protože to dítě mělo nějaký problém, který nemohlo jen tak vyřešit.

,,to dítě mělo očividně hlad a ten magor neměl důvod ho mlátit" odsekla jsem mu a dala do koše kousky nádobí.

Zbytek už se musel zamést, čehož se ujal on, takže jsme si s klukama mohli sednout.

Potěšilo mě, že se zvedli aspoň oni. Nejspíš byli jediní s mozky.

Myslela jsem si, že ostatní dokážou i pomoct, mít soucit, aspoň Daniel, ale to jsem se asi spletla.

,,proč jsi tomu děcku pomáhala? Nejsi jeho matka" Will byl sice vtipný, ale úplně blbý.

Někdy by si ty jeho poznámky mohl nechat pro sebe, udělal by dobře. A to ho neznám ani hodinu. Už mi lezl na nervy.

,,co všichni vidíte tak špatného na tom pomoct druhým? Kdybyste potřebovali pomoct vy, někdo by se určitě našel, tak pro to neudělat pro někoho jiného?" rozhodila jsem rukama.

Nechápala jsem to. Kdyby oni potřebovali, někdo by jim určitě pomohl.

Ale když měli oni pomoct někomu jinému, to ne. To dělali, že neexistují.

,,už půjdu. Jsem unavená" vzala jsem si bundu z opěrky sedačky, telefon ze stolu a zvedla se.

Daniel mě ale chytl za ruku, takže jsem se s protočením očí na něj otočila.

,,půjdu s tebou" jen to ne. Kdyby mi taky začal říkat, že jsem to neměla dělat, tak bych mu dala ránu.

Doufala jsem, že je v něm aspoň kousek citu. Možná byl, ale neukazoval ho. Minimálně ne před kamarády.

,,zůstaň tady, máte co oslavovat. Půjdu já, stejně si potřebujeme promluvit" zvedl se Jackson, čímž mě zachránil.

Možná jsem vážně byli propojení a došlo mu, co si myslím, nebo co cítím.

Celá ta situace byla špatně. Bylo to pro mě jako první dojem na kluky. Bohužel byl špatný.

Jackson políbil Bena, já Daniela a společně jsme odešli.

Ti tři měli zase blbé poznámky a moje řetězy, které mě držely zpátky, povolovaly.

,,jsem ráda, že jsi s Benem pomohl tomu klukovi, i když jsem v to doufala. Aspoň vy máte svědomí" uculila jsem se na něj.

On mi dal s pokroucením hlavy ruku kolem ramen a políbil mě do vlasů.

Zase jsem mezi námi cítila tu sourozeneckou lásku, která byla dlouho ztracená.

Byla jsem neskutečně šťastná, že bylo všechno tak, jako dřív.

Oba jsme byli šťastnější. Nejspíš to bylo tím Coloradem.

V LA jsme stále řešili nějaké blbosti, hádky, rozvod jeho rodičů... tady šlo všechno hladce. Zatím.

Cestou domů jsme probrali co se tedy přesně stalo v šatně a to, jak špatný pocit jsem z kluků měla, když nadávali tomu číšníkovi.

Souhlasil se mnou a vysvětlil mi, že je to takový školní odpad, proto ho uráželi.

Nechápala jsem to. Proč někomu nadávali za to, že měl málo peněz? Nemohl za to!

A aspoň se snažil, pracoval a to celkem často. Pokaždé, když jsme byli v bistru, tak tam byl.

Rozhodně to byl lepší člověk než kluci, i když neměl peníze, což bylo irelevantní.

Nikdy nejde o to, co člověk má v kapse, ale v hlavě a v tomhle případě toho měl v hlavě číšník víc než kluci...