Vyvrhel ✔️

11.

Pohádal ses s Jacksonem? Odeslala jsem zprávu Maxovi.

Věřila jsem mu, ale i tak jsem si to radši chtěla ověřit. Max by mi o něčem takovém nelhal.

Jo. Nechci domů na Díkůvzdání, ale on mě nutí, tak jsme se chytli. Díkůvzdání?

Mělo být až za necelé dva měsíce, proč to řešili tak brzy? A ještě se kvůli tomu hádali?

Proč nechceš? Bylo mi jasné, že je to kvůli jeho rodičům.

Každé díkůvzdání trávily naše rodiny spolu a byla jsem si stoprocentně jistá, že to tak bude i tenhle rok. I když byli rozvedení.

Mám si s nimi hrát na rodinu? Ne, díky. Radši budu sám. Co říkám.

Chápala jsem ho, měl pravdu. Ani mně se nechtělo domů si hrát na to, že jsme s otcem v pohodě.

Chápu, ale nemusíte se hádat ještě vy. Víš, jak na tom Jacksonovi záleží, tak mu to nekaz. Schovala jsem telefon.

Chtěla jsem jít už domů a nachystat se, protože jsme se s Jacksonem rozmluvili a Benovi převyprávěli snad celý náš život.

,,ahoj. Můžeme?" políbil mě Daniel, když jsem mu otevřela dveře.

Přikývla jsem, vzala si telefon a společně s ním odešla do auta. Ani nevím, že má řidičák.

Bylo toho hodně, co jsme o sobě nevěděli. Musela jsem se o něm dozvědět víc.

Vypadalo to, že mezi námi bude více než jen kamarádství nebo kamarádství s výhodami.

Museli jsme o sobě vědět víc, než jen základní informace.

Zkoušeli jsme uvařit večeři, ale tak trochu jsme na to zapomněli a zaneprázdnili se.

Nakonec jsme tedy skončili u objednaného jídla, protože nic z toho, co jsme uvařili, nebylo poživatelné.

Sbírala jsem poslední zbytky odvahy, abych se ho zeptala, jak to mezi námi je, ale když jsem se mu podívala do očí, odvaha utekla.

Daniel se pousmál, sklonil se ke mně a políbil mě. Počká to.

Z vyčerpání jsem pomalu usínala, když mi Daniel dal ruku kolem pasu a políbil mě na rameno.

Celkem jsem litovala jeho nosu, protože jsem byla spocená a to určitě nebyla příjemná vůně.

Chtěla jsem se otočit, ale moje tělo bylo jako z olova. Nedokázala jsem se ani hnout.

,,miluju tě" zašeptal mi do vlasů. Zastavilo se mi z toho srdce.

Radši jsem dále dělala, že spím. Zdálo se mi to moc brzo na to to říct. Protože jsem to tak necítila.

Možná jsem jen potřebovala čas, abych to tak začala taky cítit.

To jsem si říkala i u Andyho a trvalo mi rok, než mi došlo, že ten čas nikdy nepřijde.

Na to, jak jsem byla unavená, jsem nedokázala ani za boha usnout.

Stále jsem nad tím přemýšlela. Daniel za mnou pravidelně oddechoval. Aspoň někdo může spát.

Nejspíš si myslel, že spím, proto to řekl. Litovala jsem toho, že jsem se vážně neotočila.

Co kdyby mi to ale řekl i tak? Nedokázala bych mu říct to samé. Nechtěla jsem mu lhát.

Po dobu dvou týdnů mi to neřekl a já tak měla čas se připravit na to, až se to stane.

Řekla jsem o tom Jacksonovi, ale nevěděl jak mi poradit, snad poprvé v životě.

Už jsem si zvykla na to napětí, co mezi námi vládlo. Spíš jsem ho cítila jen já.

Ty dva týdny mě ale ujistila v tom, že nejsme jen přátelé s výhodami. Byl to vztah jako každý jiný.

Trávili jsme spolu všechen volný čas, včetně večerů, kdy byl u nás.

Já k němu odmítala jít, protože jsem se bála jeho rodičů a přišlo mi to moc brzo na seznámení.

Měli jsme se s partou sejít před školou, abychom šli na oběd, ale já je uviděla na chodbě.

Vypadali jako drogoví dealeři, jak stáli u sebe, ale realita byla ještě horší.

Stáli kolem číšníka, co byl na zemi a sbíral si papíry. Začala se ve mně vřít krev.

Celé dva týdny se Daniel držel zpátky a jen jsem se vzdálila, tak ho hned začal zase šikanovat.

,,vy jste takoví kreténi" odstrčila jsem od něj Willa a začala číšníkovi pomáhat sbírat papíry.

Sebrala jsem několik smluv o práci. Vyděsilo mě to. Kde všude pracuje?!

,,padejte odsud" zvedla jsem se i s papíry v rukou a vyjela na kluky, kteří měli pobavené obličeje.

,,říkám vypadněte" zavrčela jsem na ně. Ztrácela jsem nervy.

Jak si mohli dovolit na něj být zlí?! Byli proti němu čtyři! On byl jen jeden. Hajzlové.

Daniel klukům řekl, aby odešli, což udělali, ale on zůstal stát na místě a bedlivě mě sledoval.

,,to platí i pro tebe. Nesahej na mě!" vykřikla jsem, když mě vzal za ruku.

Na chodbě bylo jen pár lidí, co se na nás podívali, ale pak si hleděli svého, nebo dělali že se na nás nedívají, ale poslouchali.

,,řekla jsem ti, jaký mám názor na to, když jsi na někoho zlý. Je to prasárna. Ještě k tomu, když jste na něj čtyři. Že se za sebe nestydíte! Vypadni" stála jsem si za svým.

Chvíli tam jen tak stál, ale nakonec stiskl ruce v pěst a odkráčel za klukama.

Byla to naše druhá hádka a opět byla kvůli tomu, jak se zachoval k číšníkovi. A nepoučil se.

Otázkou bylo, jestli to dělal, protože chtěl, nebo protože to dělali ostatní.

Ani jedna možnost nebyla správná a hezká. V obou případech se choval jako největší debil.

,,omlouvám se za ně" podala jsem číšníkovi papíry, co jsem měla v rukou.

On si je převzal a s poděkováním a lehkým úsměvem si je dal k ostatním v jeho rukách.

,,nemusíš se mě zastávat. Jsem na tohle zvyklý. Jenom si rýpnou a pak si jdou zase svojí cestou" dal si všechny papíry do batohu.

Sledovala jsem každý jeho pohyb. Vypadal v klidu, ale ruce se mu třásly. Chudák.

,,není to správné. Nemají důvod to dělat" založila jsem si ruce na hrudi, když ke mně zvedl hlavu.

,,mají. Jsem odpad společnosti. Je to jako v osmnáctém století" postavil se stejně jako já.

Přišlo mi to vtipné, ale kdybychom byli na soutěži v argumentaci, určitě bych vyhrála já.

,,tohle není pravda. Nejsi žádný odpad. Jen oni neznají život lidí jako jsi ty. Jim všechno platí rodiče. Vsadila bych se, že ani jeden nikdy nepracoval. Určitě ne tolik, jako ty" nakousla jsem.

Zajímalo mě, kolik má prací, když měl tolik smluv a hlavně proč. Příště nebuď zvědavá, Caro!