Cena vykoupení

4. Ponurý dům

Dlouho jsem nemohla usnout. Neklidně jsem se převalovala a měla neklidné sny. Vzbudila jsem se unavená snad ještě víc, než jsem byla, když jsem šla spát.

Protáhla jsem se a otevřela oči. Chvíli jsem se nejistě dívala na neznámý pokoj, až po chvíli jsem si vzpomněla, kde jsem. Najednou se mi vrátila všechna bolest a ponížení z předchozího večera. Přitáhla jsem si deku k sobě a nehodlala vylézt.

„Dobré ráno," ozvala se Jana od krbu. „Asi jste si to včera protáhli. Bála jsem se, že už budete spát navěky, jako Šípková Růženka," neodpustila si poznámku.

Zamžourala jsem po hodinách a se zděšením zjistila, že je půl jedné. „Proboha," zhrozila jsem se. Takhle pozdě nikdy nevstávám!

„Mám tu pro vás vodu, abyste se mohla opláchnout. Mezitím dojdu pro něco k snědku."

„Nemám hlad," namítla jsem.

„Jíst se musí," naléhala Jana. „Pojďte z postele, abych jí mohla ustlat."

Pomalu jsem se posadila a vyrazila ze sebe překvapené vzlyknutí. Při dosednutí mě píchlo v klíně. Měla jsem to tam citlivé, suché a bolelo mě se posadit. Přenesla jsem svou váhu na jednu nohu, abych svému klínu ulevila. Proboha, snad nebude chtít přijít i dnes večer! Děsila jsem se.

Opatrně jsem se postavila a vydala se k lavoru s vodou, který ležel na toaletním stolku. Opláchla jsem si obličej chladnou vodou a potom znovu.

„Ehm, paní," ozvala se nejistě Jana. „Sundejte košili, odnesu jí vyprat. Máte na ní flek," řekla tiše a odkašlala si. Přistoupila ke mně a pomohla mi košili přetáhnout přes hlavu.

Podívala jsem se na skvrnu na zadní straně noční košile. Nejspíš to byl zbytek z noci. „Neodnášej jí hned, nechci, aby to někdo ze sloužících viděl," poprosila jsem jí a přehodila košili přes vedle stojící židli.

„Hned jsem tu s jídlem," přikývla tiše Jana a odešla.

Otočila jsem se zpět k lavoru a omyla si ještě jednou obličej. Vzala si přiloženou žínku a namočila jí. Začala jsem se omývat. Studená voda byla jako balzám na mé rozbolavělé tělo. Omyla jsem se, osušila a přetáhla přes sebe čistou košilku. Potom jsem ve vodě přeprala noční košili, abych odstranila skvrnu.

Jana se vrátila, až když jsem si rozčesávala vlasy. Seděla jsem na židli před zrcadlem. Záda napjatá z nepříjemného tlaku v klíně. Neklidně jsem se vrtěla a sama nevěděla jak si pořádně sednout.

„Oběd byl již ve dvanáct. Stará paní si prý potrpí na přesnost," vysvětlovala a položila vedle lavoru tác s jídlem a čajem. „Jako kdyby vás nemohli přijít upozornit, že oběd je přesně ve dvanáct, nebo na vás jednou počkat," rozčilovala se.

„Je má chyba, když nepřijdu včas na jídlo," omlouvala jsem je.

„Přišla byste, jen kdyby se někdo z těch tady," rozmáchle ukázala kolem sebe, „uráčil, nám vůbec oznámit, že se nějaký oběd ve dvanáct podává," rozčilovala se dál. „Doufám, že ta stará bude mít ještě dost drzosti a vyčte vám, že jste nepřišla na jídlo včas."

Tiše jsem se zasmála. „A když ne ona, tak jistě ten její poskok správce. Nedej bože, aby někdo dělal něco, co si stará paní nepřeje," neodpustila jsem si.