Cena vykoupení

44. Jako za starých časů

Něco mi vlezlo pod peřinu a bylo to hrozně studené. Ještě, než jsem vůbec otevřela oči, zachvěla jsem se zimou. Rozlepila jsem obě víčka a mžourala do něčího rozmazaného obličeje. Byl tak blízko, že jsem musela trochu pooddálit hlavu, abych dokázala zaostřit.

„Moničko?" zašeptala jsem její jméno, hlas ochraptělý spánkem. „Proč ještě nespíš?" zeptala jsem se jí, když jsem si uvědomila, že je v pokoji ještě pořád tma.

„Vadí ti, že jsem přišla za tebou?" zeptala se mě, otočila se, přizvedla deku a pomalu se začala zase zvedat.

„Ne," řekla jsem rychle a přitáhla si jí zpátky k sobě. Přitiskla jsem si jí na sebe a upravila peřinu, aby k nám nemohla zima. „Ale nevětrej," poprosila jsem jí šeptem.

A ona se tomu tiše zachichotala. Zavrtěla se, aby si udělala pohodlí a pak si spokojeně oddechla.

„Stýskalo se ti někdy po nás?" ozvala se šeptem, když jsem skoro znovu usnula.

„Pořád se mi stýská," přiznala jsem šeptem. „Každý den," dodala jsem a vtiskla jí krátký polibek do vlasů.

„Mě taky," přiznala po chvilce tiše. „Proč tu s námi tedy nezůstaneš?"

„To nejde," zašeptala jsem. „Mám manžela a povinnosti ....," dál mě ale nic jiného nenapadlo. Jak jsem tak malé holčičce měla vysvětlit, že i když je všechny moc miluju, nechci tu s nimi zůstat? Že teď je můj domov jinde?

„Slyšela jsem tatínka, jak říká mamince, že tě tvůj manžel nemá rád. Jinak by prý přijel s tebou."

Při vzpomínce na Dominika mě píchlo u srdce. Tahle rána byla stále ještě moc čerstvá.

„Víš Mony, oni vztahy mezi dospělými někdy nejsou zas tak jednoduchý, jak se zdá. Některé věci chtějí čas," snažila jsem se jí to vysvětlit.

„To maminka taky říkala," přikyvovala hned Monika.

„A co ještě říkala?"

„Že je tvůj manžel naprostý tupec, když nevidí co v tobě má," řekla naprosto klidně.

A mě její slova a představa matky, když tohle říká, tak rozesmála, že jsem musela zabořit hlavu do polštáře, abych ztlumila svůj smích.

Monika se pak na mě pomalu otočila. „Anno?"

„Hm."

„A máš mě ještě vůbec ráda, když máš teď Matyáše?"

„To víš, že tě mám pořád stejně ráda, zlatíčko," ujistila jsem jí.

„Ale já už jsem vyrostla, už nejsem ta malá holčička, neměla bys mě mít o to víc ráda?"

„Miluju tě už od miminka pořád stejně, celý srdcem. Tvá velikost na tom nic nezmění," ujistila jsem jí s úsměvem.

Monika mi protáhla ruce kolem krku a nalepila se na mě jako klíště. „A vejdou se ti do toho srdíčka i ostatní? Aby nebyli zklamaní, že jsem tam jen já," ujišťovala se.

„Neboj se, je tam dost místa pro vás pro všechny," zašeptala jsem jí do ucha a vychutnávala si, jak se ke mně tiskne její teplé tělíčko. Tolik mi tohle chybělo. Vyrůstala jsem v domě plném lidí a u Dominika člověk nepotká nikoho, co je den dlouhý. Nepočítám-li sluhy.

֍֍֍

„Proč sebou máš jen ty hrozné domácí šaty? To ti manžel nekoupil žádné plesové, vycházkové ani nějaké takové to průhledné sexy prádélko?" postěžovala si Lenka při pohledu do mé skříně.