Cena vykoupení

22. Návrat do města

Cesta zpět byla doslova utrpení. Nenáviděla jsem jízdu v kočáře. Malého to neustálé drncání

možná ukolébávalo ke spánku, ale já z toho byla jen celá rozlámaná a po celém dni jízdy, nevrlá. Jediný pohyb pro mě znamenaly naše ranní i večerní procházky před a po jízdě a společný tělocvik v posteli, kterého jsem v posledních dnech měla opravdu dostatek.

To mě ale přivádělo k myšlence, zda si to se mnou Dominik neužívá ještě předtím, než se vrátíme do města a než se vrátí ke svým milenkám. Skoro jako by se mě snažil dostatečně nabažit. Vysát ze mě i to poslední, co mu nabízím, než tomu všemu bude konec.

A pak se jedno chmurné odpoledne před námi objevilo hlavní město. Vítala jsem ho, ale zároveň s tím si i přála, ještě chvíli zůstat na cestě. Protože to by znamenalo, že bych měla Dominika ještě sama pro sebe. Jenže to se nestalo. Za necelou hodinu už kočár zastavil před jeho domem.

S Matyášem na ruce jsem přijala jeho ruku, kterou mi nabízel pomoc, a vystoupila. Vzhlédla jsem na ten obrovský dům a znovu ucítila, ten známí pocit, že sem nepatřím. Zaváhala jsem a vyhledala jeho oči. Usmíval se na mě a já přemýšlela, zda bych ho neměla požádat, abychom nechali zavolat Lanu a ihned pokračovali dál.

„Pojď," řekl a povzbudivě mi stiskl ruku. Pak se rozešel k domu a mě vedl sebou.

Následovala jsem ho jako ovce na porážku. Pomalu jsem mu vyvlékla ruku a povysadila si Matyáše na ruce, protože se neposedně vrtěl.

Dominik se na nás otočil a pak udělal něco, co jsem nečekala. Natočil se a malého si vzal do své náruče. Posadil si ho na ruku a bez zastavení pokračoval v chůzi dál. Hned na to se před námi otevřely dveře a my vešli do domu.

„Dobrý den, Viléme," pozdravila jsem sluhu u dveří a usmála se na něho.

„Dobrý den, pane, madam," řekl sluha a oplatil mi můj úsměv.

Dominik se zastavil v chůzi a změřil si sluhu u dveří zamračeným pohledem.

„Dominiku!" ozvalo se chodbou zvolání.

Oba jsme se ve stejnou chvíli otočili na Dominikovu matku, která právě scházela ze schodů. Její úsměv ale ihned zmizel, když se k ní Dominik otočil a ona si všimla dítěte v jeho náručí. Zamračila se a pak svůj pohled upřela na mě. Doslova nenávistný.

„Jakou jste měli cestu?" zeptala se nás, když jsme se setkali uprostřed haly.

„Dobrou," odvětil jí Dominik klidně.

„Děkujeme za optání," doplnila jsem a natáhla se pro malého, abych si ho od něho vzala. „Určitě si spolu budete chtít v klidu promluvit a já půjdu malého chystat na spaní," řekla jsem.

Ale Dominik ode mě malého odtáhl, abych si ho nemohla vzít. „Myslel jsem, že by ses mohla nyní nastěhovat nahoru, do jednoho z prázdných pokojů?"

Ohromením jsem na něho vyvalila oči, neschopná slov. Po očku jsem se podívala na svou tchýni, která doslova skřípala zuby o sebe, jak jí Dominikova nabídka rozčílila.

„Myslím, že stěhování není potřeba," řekla jsem a rychle k němu přikročila blíž, abych si od něho vzala malého. Když jsem ho měla bezpečně v náručí, podívala jsem se mu do očí. „Co nejdříve budeme pokračovat v cestě dál, takže by to bylo zbytečné," vysvětlila jsem.