Cena vykoupení

13. Pád

Dokončila jsem přepis posledních několika stránek účetní knihy a složila je, že je další den

odevzdám panu Soudnému ke kontrole. Odložila jsem je na kraj psacího stolu a přešla pokoj, abych se podívala na malého, který spokojeně spal ve své postýlce.

Spokojeně spal, jeho klid uklidňoval i mě. Smutně jsem se usmála při pomyšlení, že z něho nikdy nebude právoplatný dědic Dominikova majetku. Jen proto, že si někdo něco myslí. Neměla jsem nejmenší tušení, jak Dominika přesvědčit, že Matyáš je jeho právoplatný dědic.

Povytáhla jsem Matyášovi plínku, kterou byl přikrytý, až k pasu a vydala se k Laně, která seděla před krbem. Nahoře, na krbové římse, hořely dvě svíce, aby měla dostatek světla na své vyšívání.

„Dojdu dolů vrátit tu knihu a půjčím si jinou. Počkáš u malého, prosím?" požádala jsem jí.

„Jistě, klidně běžte," pokynula mi.

Vrátila jsem se tedy ke stolu a zvedla vypůjčenou knihu. Tiše jsem za sebou zavřela dveře a vydala se přes tichý dům. Chodba byla spoře osvětlena jen několika svícemi. Světlo v hlavní chodbě mě až oslepilo, jak jasno tam bylo. Místo Viléma stál u dveří jiný sluha.

„Prosím Vás," přešla jsem k němu a oslovila ho.

„Patrik, madam," představil se mi sluha.

„Patriku, prosím, můj manžel je v knihovně?"

„Váš manžel je mimo dům, madam," oznámil mi sluha.

„A paní hraběnka?"

„Ta už se odebrala na lože, madam," informoval mě.

„Děkuji," poděkovala jsem mu a vydala se do knihovny. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Místnost byla osvětlena pouze jediným svícnem, což naznačovalo, že tu opravdu nikdo není. Došla jsem si pro svícen a přenesla si ho blíž ke dveřím, protože právě tam byly knihy, které mě zajímaly. Odložila jsem ho i s knihou na nedaleký stoleček a z opačného rohu místnosti si převezla pojízdný žebřík, který složil k tomu, aby se dalo dostat ke knihám ve vyšších poličkách, kam průměrně vysoký člověk už nedosáhl. Byl zavěšený na takové kolejničce a velmi dobře se s ním manipulovalo. Proto mi nečinilo žádný problém si ho sama převézt tam, kam jsem potřebovala.

Když byl žebřík na správném místě, vrátila jsem se pro knihu a začala opatrně šplhat nahoru. Hrozně se mi přitom pletly sukně a to nemluvím o tom, že jsem se přidržovala jen jednou rukou. Vyšplhala jsem tak dva metry nad zem a knihu bezpečně vrátila na její místo. Potom jsem si začala prohlížet knihy okolo. Sháněla jsem další vhodnou knihu, z které bych se dozvěděla něco nového a co by mi pomohlo se rozhodnout, co pěstovat na mých pozemcích. Tak aby to dostatečně vynášelo a dokázalo mě to uživit. Ještě lépe, kdyby i něco zbylo.

Namátkou jsem vytáhla jednu z knih, kde mě zaujal název. Protáhla jsem ruku žebříkem a pohodlně jsem se do něho opřela. Natočila jsem se a knihu opatrně otevřela. Prolistovala jsem několik stránek, pak se namátkou začetla a knihu zase vrátila na její místo. Nijak mě nezaujala. Text v ní nebyl příliš smysluplný.

Namátkově jsem vytáhla další knihu a provedla s ní stejný proces. Nic. Knihu jsem zase vrátila. A tak jsem se postupně propracovala o poličku víš. Zaujatě procházela knihy, nevnímaje čas. A pak jsem jí konečně našla. Kniha mě ihned zaujala. Ihned jsem se do ní začetla.