Cena vykoupení

31. Omlouvám se

Zase jedna z kapitol s lechtivějším obsahem. Takže jak jsme si řekli posledně, komu se to nelíbí, ať radši zavře oči <3

To bych to nebyla já, aby to ve mně nehlodalo. Seděla jsem v kočáru a uklidňovala se tím, že i

když chtěl, tak mě tam nenechal, ale....

„Nad čím přemýšlíš?" ozval se náhle Dominikův hlas do ticha kočáru.

Seděla jsem v opačném rohu sedačky, tak půl metru od něho. V klíně jsem si žmoulala ruce a upírala na ně svůj pohled. Neodvažovala jsem se na něho podívat.

„Omlouvám se," špitla jsem po hodně dlouhé době do ticha.

„Za co se omlouváš?" zeptal se mě trochu napruženě.

„Za to v té zahradě," odpověděla jsem tiše.

„Anno, podívej se na mě!" přikázal mi.

Nechtěla jsem, ale pomalu k němu vzhlédla. Jeho tvář byla zahalená ve tmě. Naprosto jsem mu do ní neviděla, takže jsem ani netušila, jak se tváří.

„A teď mi řekni, proč?" vybídl mě už klidněji.

Dívala jsem se do tmy a přemýšlela čím začít. Jenže jsem nevěděla. „Necítila jsem se tam dobře."

„To je vše?"

„Potřebuješ toho víc?" vystrčila jsem na něho bojovně bradu. Jeho otázky mě mátly a přitom mě začínaly rozčilovat. Proč se na to ptá stále dokola? „Bylo to odporné místo. Čert vem ples, to bych ještě přežila. Ale ta zahrada!" mluvila jsem a přitom to ve mně víc a víc rozdmýchávalo hněv. „Proboha!!!" zakvílela jsem a vztekle rozhodila rukama. „Nemůžeš očekávat, že si to rozdáme někde, kde za každým dalším stromem, nebo keřem píchá někdo další!!!" vyjekla jsem a samotnou mě překvapilo, když jsem si uvědomila, že na něho křičím. S obavou jsem čekala na jeho reakci.

„Řekni to ještě jednou," vybídl mě naprosto klidně.

„Co? To ti to mám celé znovu opakovat?" zeptala jsem se nechápavě a nepatrně se k němu natočila. Čímž se mi svezla sukně z levého kolene.

„Ne, stačí jen to slovo o tom, co dělali všichni ti lidé v té zahradě," vysvětlil mi a já z jeho řeči vycítila, že se usmívá.

Chvíli mi trvalo, než jsem si to v hlavě urovnala. „Nemám ráda tohle slovo," řekla jsem mu.

„Ale z tvých úst zní tak strašně sexy!" zamručel a najednou se tělem natiskl na mé. Rukou mi zajel za krk a přitáhl si můj obličej těsně ke svému. „Omlouvám se, že jsem byl tak nevrlý, ale po tom, co si mě kousla do toho ucha a vzdychala, jsem byl tak nadržený, že se mi krev přelila z mozku do jiné části těla a já to trochu nedokázal kočírovat," řekl mi a jeho hlas pomalu přecházel do šepotu. Když dokončil větu, nepatrně mi naklonil hlavu a přisál se mi na krk. „Co kdybychom na to zapomněli a pokračovali v tom, co jsme předtím nedodělali?"

„Hmm," zamručila jsem spokojeně a rukou mu zajela do vlasů.

Zvedl hlavu a zadíval se na mě. „Řekni, že tady mě neodmítneš?!" naléhal.

„Neodmítnu," zašeptala jsem a prudce si jeho hlavu stáhla k polibku. „Dominiku," zavzdychala jsem do jeho úst.

„Anno," oplatil mi a položil mě na opěrku kočáru. Jeho ruka hned potom dosedla na mé holé koleno a putovala po mém stehně. „Otevři se mi," zašeptal mi do úst mezi polibky a teprve, když jsem roztáhla nohy, zajela jeho ruka mezi ně. „Jsi tak vlhká."