Cena vykoupení

20. Hřbitov

Další den musel Dominik naléhavě odjet k nějakým potížím na hranících a já nevěděla, co

bych měla dělat. Venku foukalo a po nebi se honily tmavé mraky, které hrozily, že se z nich každou chvíli může spustit voda. Z nudy jsem si prošla znovu celý hrad, abych ještě jednou prošla místa, kde žil Marcus a po obědě se rozhodla, že zajdu na hřbitov. Netušila jsem, kdy se Dominik vrátí a další den jsme už měli odjíždět. Tedy alespoň tak to bylo v plánu.

Matylda, kuchařka, slíbila pohlídat malého a vysvětlila mi i cestu na hřbitov. Poprosila jsem jí o svíčku, kterou bych tam mohla zapálit. Pak už mi nic nebránilo se tam vydat. Šla jsem kousek po příjezdové cestě k hradu a pak z ní odbočila na vyšlapanou cestičku. Prošla jsem lesem, až se přede mnou vynořila kamenná zeď, která ohraničovala místní hřbitůvek.

Musela jsem jí z poloviny obejít, než jsem našla branku, kterou se dalo vejít dovnitř.

Nedaleko mě bylo několik novějších hrobů, což se dalo poznat dle dřevěných křížků. Nebyly tak omšelé časem, jako ostatní. Jiné kříže byly staré, některé polorozpadlé a jinde křížky už chyběly. Což se dalo poznat dle skoro neznatelné vyvýšeniny v trávě, která značila, že tam byl kdysi někdo pochován. Já ale zamířila rovně, přímo za nosem. Tam, až u zdi, byly hroby s kamennými náhrobky. Oddělené od ostatních krásným kovaným plotem. Marcusův hrob byl ten nejvíc vpravo. Nemusela jsem ani číst jména na náhrobcích, protože jeho zářil novotou.

Pozvolným krokem jsem k němu došla a při pohledu na Marcusovo jméno, vytesané do studeného kamene, mi z oka unikla první slza. Spěšně jsem jí setřela a přitom si uvědomila, že se mi chvějí ruce.

„Tak jsem tě přijela navštívit, jak si mi nabízel. Tvůj kraj je stejně tak úžasný, krásný a divoký, jak si mi vyprávěl. Škoda, že mě tu nemůžeš provést sám," řekla jsem ochraptěle a smutně se pousmála. Obešla jsem hrob k náhrobku a sedla si do dřepu. Otevřela lampu pro svíčku a opatrně tam umístila svíčku, kterou jsem přinesla. Zapálila jí a lampu zavřela. „Přála bych si, se s tebou ještě aspoň jednou projet na koních, a aby si mohl poznat našeho syna," řekla jsem se slzami v očích a pomalu spustila ruku od lampy.

„Kdyby mohl, vylezl by i z toho hrobu, jen aby Vám vaše přání splnil," ozvalo se za mnou.

Prudce jsem otočila hlavu, ale přes zamlžené oči jsem viděla jen rozmazanou siluetu. Sklonila jsem hlavu zpět k hrobu a rychle si utřela slzy. Několikrát prudce zamrkala, abych zaostřila vidění a pak se zvedla do stoje. Pomalu jsem se otočila na příchozí a užasla.

Kousek ode mě stála krásná žena. Mohlo jí být možná něco okolo třiceti. Měla krásné dlouhé kaštanové vlasy, které jí v silném copu padaly přes rameno dopředu až pod prsa. Veliké modré živé oči s tmavými řasami, nos a plná rudá ústa. Tváře červené a plné. Oblečená byla do tmavého teplého kabátu, na rukou měla rukavice, které si právě stahovala. Na nohou měla pánské kalhoty a vysoké jezdecké boty! To zjištění mě na chvíli úplně ohromilo.

Vzhlédla jsem k ní, neschopná slova.

Žena se na mě jen chápavě usmála a přistoupila ke mně s napřaženou rukou. „Předpokládám správně, že jste Anna, že?"

„A Vy musíte být Gábina," vydechla jsem stále ohromená, ale i tak jsem zvládla přijmout její ruku a potřást si s ní.

„Vidím, že drby se šíří rychle i tady v té pustině," okomentovala to žena se smíchem.