Cena vykoupení

27. Šok

Čas jako by byl proti nám. Od té doby, co přijel Dominik, se jeden den přeléval v druhý takovou

rychlostí, že jsem je skoro nestíhala počítat. Za svítání jsme vyráželi na koně, dopoledne společně pracovali a odpoledne si vyjížděli znovu. Večery jsme trávili ve třech s malým a noci milováním.

Bylo to jako můj splněný sen. Takhle nějak jsem si vždy představovala své manželství.

Jediným kazem bylo blížící se datum našeho odjezdu do města.

Dvakrát týdně jsem po odpolední projížďce vyrážela za Vandou, abych jí rozptýlila v jejím nuceném pobytu doma a celou návštěvu se rozplývala nad Dominikem. Jako správná kamarádka mi vždy vřele naslouchala a zdržovala se jakýchkoliv negativních poznámek, i když jsem jí podezřívala, že by jich na mě vychrlila spousty, kdybych jí k tomu jen dala šanci.

Na krajinu padala tma a mě nezbývalo nic jiného, než se s Vandou rozloučit a vyjet domů. Nasedla jsem na svou klisnu, kterou jsem dostala od Dominika, a ona pode mnou nervózně přešlápla z nohy na nohu. Pohladila jsem jí po šíji a sklonila se k jejímu krku.

„Už jedeme," řekla jsem a vybídla jí. Klisna netrpělivě vyrazila vpřed a já jí nijak neomezovala. Vítr mi cuchal vlasy a já se ještě víc sklonila k jejímu krku, abychom získali větší rychlost. Užívala jsem si tu jízdu všemi doušky.

Projeli jsme lesem a kolem potoka, když se naproti nám v zatáčce objevil jezdec. Ihned jsem v něm poznala Dominika. Blížili jsme se proti sobě a ani jeden z nás nezpomaloval. S hlasitým smíchem jsem se prořítila kolem něho a stále nezastavovala. Na nepatrný okamžik jsem se ohlédla a viděla ho za sebou, jak otáčí svého koně, aby mě následoval.

A já vybídla svou klisnu do ještě většího tempa. Nechtěla jsem, aby nás dohnali. Chtěla jsem být rychlejší. Ukázat mu, že jsem dobrá jezdkyně a že na to mám. Řítila jsem se krajinou a na konci louky to vzala soutěskou, mezi dvěma mezemi. Jenže když jsem byla sotva v polovině, vyběhly kousek přede mnou do cesty z pravé meze malá divoká prasata a zaplnily celou cestu. Okamžitě jsem klisně stáhla uzdu a snažila se jí zastavit. Ale už v té chvíli jsem tušila, že to nezvládneme. Prasata byla moc blízko. Navedla jsem jí tedy doprava do meze, stočila prudce doleva a jen se modlila, že to zvládne vybrat, protože to byl dost nerovný terén.

Ve chvíli, kdy jsme ještě šplhaly do pravé meze, se z lesa vynořila bachyně a namířila si to přímo naproti nám. Klisna se v tu chvíli splašila, začala jančit, vyhazovat nohy do všech směrů a přitom se začala otáčet, aby před bachyní utekla. Měla jsem opravdu co dělat, abych se na ní udržela. Jakékoliv pokyny by mi teď byly stejně k ničemu, tak jsem se držela zuby nehty.

Ze soutěsky jsme vystřelily ještě větší rychlostí, než jsme tam vjely. Ve vjezdu do soutěsky jsme těsně minuli koně s Dominikem, kteří se tam právě chystali vjet. Chtěla jsem na něho zakřičet, aby tam nejezdili, ale při otevření úst ze mě vyšel sotva slyšitelný skřek, který zanikl v hluku kopyt.

Až když jsme se dostali zpátky na otevřený prostor, dovolila jsem si lehce povolit stisk a začala klisně opatrně přitahovat uzdu. Jenže jí to v tu chvíli rozdivočelo ještě víc a já se musela opravdu doslova zapřít v sedle a stáhnout jí uzdu s hlavou až ke krku. Jenže i to jí sotva zpomalilo. Lehla jsem si co nejvíce dozadu, abych jí přitáhla ještě víc. Ve stejnou chvíli se vedle mě zjevil Dominik, který popadl uzdu u její hlavy a silně zatáhl.

V tu chvíli jsme stáli!

„Co jste to tam proboha vyváděli?!" osopil se na mě ihned Dominik.

Já se z posledních sil zvedla zpět do sedu. Celé tělo se mi třáslo z prožitého šoku a vysílení. Na Dominikovu otázku jsem ale už nebyla schopná odpovědět.

A pak se za námi z druhé strany louky ozvalo slabé zachrochtání, a když jsme se otočili, uviděli jsme bachyni, jak zahání malé zpět do lesa.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě hned na to Dominik. Ještě jsem k němu ani nestihla otočit hlavu zpět od lesa.

„Ani nevím," přiznala jsem rozechvěle a pomalu se na něho otočila. Když jsem se mu podívala do očí, unikla mi z mých jedna slza.

„Pojď sem," natáhl se ke mně a stáhl si mě do náruče.

„Hrozně jsem se lekla," řekla jsem do jeho hrudě.

Dominik mi rukou přejel po zádech. „Nebyla si jediná," zasmál se tiše.

„Luna se také hrozně vyděsila. Jakmile proti nám ta bachyně vyběhla z lesa, začala vyhazovat nohy na všechny světový strany!" vyhrkla jsem a zhluboka do sebe natáhla vzduch. Nosem jsem nasávala jeho vůni a to mě uklidňovalo.

„Ani nevíš, jak si vyděsila mě," řekl mi.

„Tebe?" zeptala jsem se zmateně a přizvedla hlavu, abych se mu mohla podívat do očí.

Druhou rukou mi přejel po tváři a odhrnul mi z obličeje rozcuchané vlasy. „Strašně si mě vyděsila, když jste se proti nám tak náhle vyřítily," svěřil se mi a přitom se mi díval do očí. „Obě jste byly vyděšené a já nevěděl, zda tam zůstat a čelit tomu, co vás vyděsilo, nebo jet za vámi," zašeptal a naléhavě mě políbil. „Tohle už mi nikdy nedělej!"

„Ani já už to nikdy nechci zažít," vydechla jsem unaveně.

„Zvládneš dojet domů?"

Při slově domů mě lehce zahřálo u srdce. „Nevím," přiznala jsem. Celá jsem se ještě chvěla. Cestu domů bych asi zvládla, ale kdyby se mělo opakovat něco podobného, jako před chvíli, nedokázala bych se na klisně udržet.

„Tak pojedeš se mnou," rozhodl Dominik a natáhl se. Vzal mě kolem pasu a přetáhl na svého koně před sebe.

„Dominiku," vykřikla jsem překvapeně a snažila se něčeho zachytit.

On si mě jen přitiskl ještě víc na své tělo a zavelel. „Seď, odvezu si tě domů."

„Takhle?" váhala jsem.

„Přesně takhle," zasmál se vedle mého ucha a pobídl svého koně do kroku. „Mám tě přesně, kde tě chci mít," zašeptal pak a svými rty se přisál na můj krk.

„Dominiku," zašeptala jsem naléhavě a zavrtěla se mu na klíně.

„Opatrně s tím," zamumlal do mého krku.

A já začala cítit, jak mu tuhne pod mým zadečkem. Zvedla jsem ruku a zajela mu s ní za krk a prsty do vlasů. Spokojeně si vzdychla a naklonila hlavu do strany, aby měl k mému krku lepší přístup.

„Skoro bych řekl, že mě tu k něčemu vybízíš," zašeptal mezi polibky, kterými si prolíbával cestu k mému uchu.

„Skoro," zašeptla jsem vyzývavě a natočila k němu hlavu.

Jeho oči vyhledaly mé. „Já jsem schopný tvou nabídku přijmout i tady venku," řekl mi vážně.

„Tak mi to ukaž," vyzvala jsem ho a sama byla dost překvapená, když svého koně stočil k okraji louky a pak zastavil.