Cena vykoupení

5. Nečekaná návštěva

Spala jsem. Zdálo se mi o domově. S otcem jsme jeli na koních. Jeli jsme zrovna přes louku, kůň utíkal neskutečnou rychlostí a otec byl až daleko za mnou. Vlasy mi vlály ve větru a v uších mi hučel okolní vítr. Ale měl takový přerušovaný zvuk. Jako kdyby někdo namáhavě dýchal.

Najednou jsem na sobě ucítila něčí ruku. Neopatrně mi zmáčkla prs. Prudce jsem otevřela oči. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje. Ležel nade mnou Dominik. Rukou se vedle mě opíral na lokti, aby mě nezalehl celou vahou a funěl mi přímo do ucha. Nervózně jsem se pod ním zavrtěla. Jenže váha jeho těla a poloha, v které jsem pod ním byla, mi žádný pohyb neumožňovaly.

„Nevrť se, už to bude," zamručel mi do ucha a já celá zkoprněla při jeho náhlé ejakulaci. Uvnitř jsem cítila brnění a teplý proud jeho semene a do ucha mi znělo to jeho úlevné ááááchchch......

Zvedl se, přehodil přes sebe župan a byl pryč.

Ještě dlouho potom jsem se dívala do tmy na dveře, kterými zmizel. Chtělo se mi plakat, ale slzy nepřicházely. Asi usoudily, že on za to nestojí. Otočila jsem se na opačnou stranu a snažila se usnout. Nešlo to. Zbytek noci jsem zírala do tmy, pohroužená ve svých myšlenkách.

Ráno jsem byla u snídaně první. Tam mi také sdělili, že můj manžel odjel a nevrátí se dříve jak za týden. I když bych to neměla přiznávat, ulevilo se mi. Jen co jsem usedla ke stolu, zaklepal na dveře jídelny sluha a oznámil příjezd nějakého pána. Lukáš s hraběnkou se na sebe tázavě podívali.

„Ohlašuješ mě jako nějakou návštěvu, u které je třeba si rozmyslet, zda jí přijmout či ne!" rozčiloval se muž, který vešel do místnosti, sotva ho sluha ohlásil.

Otočila jsem se a uviděla prošedivělého muže, vysoké šlachovité postavy. Vlasy měl tmavé a oči, zelené? Vstoupil dovnitř jako by se nechumelilo a postavil se přímo vedle hraběnky.

„Nejsi ráda, že mě zase vidíš?" ptal se škádlivě. Pootočil se ke mně a nenápadně na mě mrkl.

„Vždy tě ráda vidím," ujistila ho hraběnka škrobeně a vstala ze své židle. Ač se zřejmou nelibostí, nechala se obejmout. Potom znovu zaujala své místo v čele stolu.

„A odjíždět ještě raději," zasmál se muž nahlas, což bylo opravdu na celou místnost. Přistoupil k Lukášovi a vřele si s ním potřásl rukou. Rozhlédl se po místnosti. „Kde máme ženicha?"

„Musel dnes ráno odjet," vysvětlila mu hraběnka.

„Nevadí, nevěsta mi stačí," ujistil nás. Přistoupil ke mně a prohlédl si mě. Ale ne tím stejným pohledem, jako všichni tady, kdy si jeden přišel jako by hodnotili dobytek, ale vřelým laskavým pohledem otce.

Povstala jsem. „Já jsem Anna," usmála jsem se na něho a předvedla pukrle.

„Vítej do rodiny, děvče," zasmál se a přitáhl si mě do své ohromné náruče. Náhle jsem si přišla jako by mě zase objímal otec. S radostí jsem uvítala jeho vřelou náruč. „Nemusíš mi poklonkovat, já jsem bratr tady tý pani. Říkej mi Marcusi."

„Anna," zopakovala jsem.

Pustil mě, poodstoupil a ještě jednou mě sjel pohledem. „Je tě pro něho až škoda, děvče," poznamenal a podržel mi židli, abych se mohla znovu posadit.

Lukáš se tiše pochechtával a hraběnka silou třímala v ruce příbory.

„Jak dlouho se zdržíš?" zeptala se, i když ještě Marcus ani nedosedl na židli vedle mě.