Cena vykoupení

12. Soužití v domě

„Už toho mám tak akorát dost," vyhrkla jsem jedno odpoledne. Byl to třetí den, kdy jsem byla zavřená v Dominikově městském domě. Nikdo se tu se mnou nebavil, nikoho jsem tu neznala. Neměla jsem tu co dělat a začínala jsem se nudit. Jediná změna byla, že sloužící v tomto domě mi alespoň prokazovali nějakou úctu, když věděli, že jsem nová hraběnka.

Stará paní mě při mém příjezdu sotva pozdravila. Na dítě v mém náručí neřekla ani slovo, i když svůj z jejích očí sršel hněv a mě by snad tolerovala i pozdní příchody k jídlu. Ne, že by se semnou přímo bavila, ale chovala se ke mně slušně. Dominik nechyběl skoro u žádného společného jídla a občas se snažil i o konverzaci.

Bylo to divné. Opravdu divné.

„Jdu to oznámit Dominikovi dolů a ty zatím malého připrav, půjdeme ven," rozhodla jsem a vstala.

„Ale paní?" ozvala se překvapená Lana. Seděla nedaleko postýlky na židli a snažila se vyšívat. Začala pracovat na své výbavě. Jenže k tomu nebyla až tak zručná a vyšívání jí šlo dost pomalu. Člověk učený z nebe nespadl, že?

„Žádný ale paní, jestli tu zůstanu zavřená ještě minutu, tak se tu zblázním! Doma jsme byli skoro celé léto venku a tady jsme pořád jen zavřené a i z té jejich zahrady začínám mít klaustrofobii," zamručela jsem otráveně. „Potřebuji na vzduch, potřebuji okolo sebe otevřený prostor," rozhodila jsem bezradně rukama. „Jdu se domluvit s Dominikem, takhle to dál nejde!"

Rázně jsem si to pochodovala domem. Nejenom, že mi po příjezdu oznámili, že ples se posunul a já jsem tak nucená v domě strávit více dní, než bylo původně domluveno, ale ještě k tomu mě a Lanu ubytovaly v dětském křídle, které je dostatečně vzdálené od panských pokojů. Prý abychom měli klid. Spíš aby oni měli klid od nás! Funěla jsem v duchu a prošla kolem schodů do patra, kde byly pokoje. To byla část domu, kde jsem zatím ani nebyla. A nejspíš se tam ani nikdy nepodívám, protože mě tak hezky uklidili stranou.

Postavila jsem se ke dveřím do knihovny a hlasitě zaklepala na dveře. Chvíli jsem čekala, ale žádná odpověď se neozvala. Zkusila jsem to znovu.

Za mými zády se ozvalo odkašlání.

Prudce jsem se k němu otočila.

„Madam, pán před malou chvíli odešel," oznámil mi sluha za zády.

„A nevíte kam?" zeptala jsem se ho, aniž bych pomyslela jak nevhodné to je. Jako manželka bych to přeci měla vědět spíš, než sluha.

„Bohužel, madam," řekl a sklonil hlavu k zemi.

Co teď? Mohu si dovolit opustit dům, bez Dominikova vědomí? Slíbila jsem, že se s dítětem nebudu nikde prezentovat, přemýšlela jsem. Ale co, on mi také slíbil, že tu nebudu víc jak jeden den, mávla jsem nad tím v duchu rukou.

„Děkuji," poděkovala jsem sluhovi.

Sluha se mi uklonil a už odcházel, když jsem si na něco vzpomněla.

„A mohl byste?" požádala jsem ho.

Sluha se ke mně urychleně vrátil. „Vilém, madam," připomněl se mi jménem.

„Viléme, chtěla bych jít s malým někam ven. Nejlépe někam do parku, ale aby tam zase

nebylo moc lidí, abychom nebyli zbytečně na očích," mluvila jsem pomalu. „V dnešní době není moderní trávit se svými dětmi čas. Teď jsou moderní jen rychlé koně a chůvy, které za vás vychovávají vaše dítě. Víte jako to myslím?" vysvětlila jsem a přitom se mračila. Dnešní doba byla opravdu divná.