Cena vykoupení

42. Sbohem

Spala jsem jen krátce. A i když jsem na sobě cítila, že bych ještě nějakou tu hodinu spánku potřebovala, nešlo to. Prostě jsem nemohla spát.

S Lanou jsme dobalily i zbylé věci a oddělily věci, které budeme potřebovat mít u sebe v kočáře. Oblékly se a nasnídaly. I když já polkla tak jedno sousto. Sluhové po osmé odnesli naše zavazadla a my se nachystaly na cestu.

„Je to vše?" zeptala jsem se a ještě naposledy se rozhlížela po pokoji. Malého jsem držela na ruce.

„Myslím, že ano," rozhlížela se i Lana. Z jejího hlasu bylo slyšet, jak je nervózní.

„Tak jdeme, ať už jsme na cestě," vybídla jsem jí a vykročila ke dveřím.

Lana mě následovala.

Scházeli jsme schody, když se pod nimi najednou objevila tchýně. Postavila se pod poslední schod, vzhlížela ke mně a podupávala si přitom nohou. Od včerejška už nebyla tak klidná, jak se přede mnou předtím prezentovala.

„Přišla jste se semnou rozloučit," zacukrovala jsem, když jsem stanula vedle ní a vykouzlila na ústech úsměv.

„Jak se opovažuješ, ty jedna ....," cedila na mě vztekle přes zatnuté zuby, ale než svou větu dokončila, utnul jí Dominikův přísný hlas.

„Matko!" ozval se ze shora schodiště.

Všechny jsme vzhlédly a dívaly se, jak k nám pomalu schází.

„Dávej si pozor, taky by se ti mohla stát nehoda. Nechceš přeci, aby tvůj syn byl najednou sirotek, ne?" řekla ke mně tiše, aby jí Dominik neslyšel.

Lana hlasitě zalapala po dechu, což znamenalo, že zas tak tiše to neřekla, když jí slyšela i Lana, stojící kus za mnou.

Zamračila jsem se na ní a oči zúžila do tenkých štěrbin.

„Hodláte odstranit každého, kdo Vám není po vůli?!" zeptala jsem se jí rozčíleně. „Mě říkáte, že jsem nevychovaná a nehodím se na hraběnku, ale co jste potom VY?! Měla byste se stydět!" zasyčela jsem na ní a otočila se k odchodu. Jenže pak jsem si to rozmyslela a znovu se k ní otočila. „Sbohem," řekla jsem jí a udělala nezbytné pukrle. „Berte to jako můj poslední projev úcty k Vaší osobě. Žádný další nikdy nebude," řekla jsem a otočila se k odchodu.

„Anno?" zavolal za mnou Dominik.

„Počkáme v kočáře," zavolala jsem na něho, aniž bych se otočila a kráčela dál.

Venku na schodech jsem ale zaváhala. Před domem stáli hned dva kočáry. Na jednom byly naše kufry a druhý byl nenaložený.

„Pojedu s vámi do města a odtamtud už pojedu svým kočárem, abych vás nezdržoval," ozval se za mnou Dominik a nabídl mi pomocnou ruku, abych mohla sejít ke kočáru. Váhavě jsem do ní vložila svou a nechala si pomoci ze schodů.

Všichni tři jsme nastoupili do kočáru a tiše dojeli až na místo. K hotelu Atlas, kde bydlel pan Kotrba.

„Já počkám s malým tady?" zeptala se Lana tiše, když kočár zastavil.

„Ne, pojď s námi do tepla. Nevím, jak dlouho to bude trvat," vybídla jsem jí.

„Počkáš s malým v předpokoji," řekl jí Dominik a vystoupil. Natáhl ke mně ruku a pomohl mi vystoupit. Vystupování s tím nezbedníkem na ruce, nebylo nic jednoduchého. Jako by se natahoval k Dominikovi, který si toho ale nevšímal. Pak nás následovala Lana.

Prošli jsme vstupní halou a sluha nás dovedl k pokoji, kde už na nás čekal pan Kotrba. Otevřel ihned po zaklepání.

„Dobré ráno," pozdravila jsem ho nesměle.