Cena vykoupení

45. Hořký návrat

Na dva dny jsme uvízli v hostinci, protože celý den sněžilo tak hustě, že nebylo bezpečné se vydat na cestu. Ale to nám nijak nevadilo. Já si odpočinula a Lana měla aspoň více času se psychicky připravit na návrat.

Myslím, že jí pobyt u nás doma prospěl. S Lenkou se docela skamarádily a moji bratři se k ní chovali hezky, takže zase nabyla jisté sebejistoty v komunikaci s opačným pohlavím. Nebyl to sice žádný zázrak, ale když se jim po pár dnech přestala vyhýbat, brala jsem to jako dobré znamení.

O návratu a o tom, co se bude dít, jsme zatím nemluvily. Nechtěla jsem na ní nijak naléhat a zbytečně jí znervózňovat. Často byla tak pohroužená do svých myšlenek, že jsem na ní mluvila a ona mě nevnímala. Musela jsem jí to celé opakovat znovu, ale chápala jsem to.

A když jsme navečer přijeli k domu Davida a Vandy, zůstali jsme ještě chvíli tiše sedět v kočáru. V domě se svítilo, takže byla jen otázka času, než nás sluhové ohlásí.

„Můžeme?" otázala jsem se jí po chvíli.

„Ehm," přikývla na souhlas, ale oči upírala na spícího Matyáše ve svém klíně.

Nechala jsem si pomoct od sluhy při vystupování a pak si od ní přebrala malého. Upravila mu deku a vydala se k již otevřeným dveřím, kde na náš čekal sluha. Když jsme vstoupili do domu, padl na mě takový divný pocit. Sluha u dveří se mi zdál nervózní a zaráželo mě, že nás nikdo nejde přivítat.

„Pán a paní jsou doma?" zeptala jsem se sluhy, když za námi zavřel dveře.

A v tom se kolem prohnala služebná s hromadou ručníků v náručí a spěchala do schodů.

„Jsou nahoře, paní začala rodit," řekl mi sluha, který se na mě otočil ode dveří a jeho pohled nervózně zalétl ke schodům.

„Dnes?!" zeptala jsem se ho překvapeně. „Lano, vezmi malého," dala jsem jí malého do náručí. „Prosím doveďte jí do dětských pokojů," požádala jsem sluhu. „Já se půjdu podívat, zda nepotřebují s něčím pomoct," řekla jsem, podebrala si sukni a vyrazila do schodů.

„Čeká se ještě na porodní bábu," ozval se za mnou sluha, ale já pokračovala v cestě.

„Áááááá," zaslechla jsem výkřik z protější místnosti, sotva jsem vystoupala do schodů.

Vběhla jsem dovnitř bez zaklepání a uviděla úplně zpocenou Vandu ležet na posteli. Záda vyvýšená polštáři. Vedle ní seděl David a pevně jí držel za ruku. Oba se ke mně ve stejnou chvíli otočili.

„Vando!"

„Anno!"

„Anno!"

Zvolali jsme všichni tři současně.

Rychle jsem obešla postel a zastavila se nad Davidem. „Koukám, že jsem přijela právě včas," řekla jsem jí, abych odlehčila situaci a přitom se pokusila o úsměv.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde si byla?!" vyjela na mě zprudka Vanda a přizvedla přitom hlavu. Pak se její obličej stáhl bolestí. Všimla jsem si, že rukou drtí tu Davidovu a hned na to začala prudce oddechovat. Přitom její hlava padla zpět do polštářů.

„Omluv jí, to ty hormony," omlouval jí David.

Vandy dech se zklidnil a ona zase přizvedla hlavu. „Žádné hormony!" odbyla ho a zaměřila na mě svůj pohled. „Kde si byla?!" dožadovala se odpovědi.

„U ...," začala jsem, ale Vandy hlava zase prudce přistála na polštáři a její obličej se znovu zkřivil bolestí.

„Vando, co mám dělat?"