Cena vykoupení

37. Celá velká rodinka

Dnes jsem se opravdu překonala: 6685 slov!!! Užijte si to<3

„Hotovo," oznámila mi Lana, když mi uvázala korzet a stuhy schovala pod vrchní sukni. A pak, broukající si nějaký popěvek, zamířila poklidit toaletní stolek, u kterého mě předtím česala.

„Děkuju," vzdychla jsem si unaveně a položila si ruku na břicho. Už od té doby, co mi začala šaty utahovat, jsem se cítila divně. Jako by mi při každým zatáhnutím zbývalo míň a míň místa k nadechnutí. „Neutáhla si mi to nějak moc?" ozvala jsem se po chvíli nejistě. Nedostávalo se mi kyslíku, a jak jsem měla stlačené břicho, začínalo se mi dělat nevolno.

„Ne, utáhla jsem to jako obvykle?" otočila se na mě Lana a zamračila se.

Před očima se mi začaly objevovat kruhy, které se přibližovaly. Pomalu, ale čím dál častěji, až se mi zatmělo před očima úplně. Poslepu jsem vedle sebe zapátrala rukou a chytila se pelesti postele. Zavrávorala jsem na nejistých nohou. „Povol mi to," vydechla jsem rozechvěle a zaryla prsty do tvrdého dřeva.

Zhluboka jsem nabrala vzduch do plic, hned jak mi Lana šaty povolila a s každým dalším nádechem lapala po vzduchu.

„Jste v pořádku?" zeptala se mě starostlivě.

„Zavaž je znovu, ale neutahuj," požádala jsem jí.

„Určitě?" zeptala se s obavou.

„Určitě," potvrdila jsem a očima vyhledala hodiny. Bylo čtvrt na sedm, v půl jsem měla stát připravená v hale. Tak to aspoň stálo na vzkazu od Dominika. Budu to mít akorát, než mi Lana znovu zaváže šaty, vzdychla jsem si v duchu.

„Neutahuj to, prosím," požádala jsem jí v průběhu zavazování.

Lana uvolnila stuhu a pomalu upravovala zbytek. „Jste si opravdu jistá, že tam s nimi chcete jít? Mohla bych sejít dolů a omluvit Vás, že Vám není dobře?" navrhla mi.

„Věř mi, že bych nechtěla nic jiného, než se z téhle večeře omluvit, ale bohužel to nejde," vzdychla jsem si unaveně. Poslední dobou jsem se necítila ve své kůži. Od mé poslední hádky s Dominikem, jsme se tak maximálně potkali na chodbě. Ani jeden z nás nikdy nepromluvil. Míjeli jsme se bez pozdravu. Pro mě to bylo hotové mučení.

Stýskalo se mi po našich projížďkách, společně tráveném čase, ale nejvíc asi po našem milování. Jeho něžných dotecích, vášnivých polibcích, lechtivých slůvkách, které při milování občas nečekaně vypouštěl z úst a v neposlední řadě i po jeho teplém těle, které se ke mně celou noc tisklo. Při vzpomínce na to všechno, co bylo, mi do očí vstoupily slzy. Rychle jsem zamrkala, abych je zaplašila.

„Hotovo," oznámila mi Lana. „Je to tak v pořádku?"

„Ano, takhle už je to lepší," souhlasila jsem tiše a shýbla se pro svůj plášť, podšitý kožešinou.

„Ukažte, pomohu Vám," nabídla se Lana. Vzala mi plášť z ruky a nastavila mi ho, abych si ho mohla obléknout.

Otočila jsem se k ní zády a pomohla jí těžký plášť usadit na má ramena. Sponu už jsem si zapnula sama. Otočila jsem se na ní a unaveně se usmála.

„Opravdu Vás nemám dojít omluvit?"

„Ne, opravdu mě nemáš jít omluvit," ujistila jsem jí tiše.