Cena vykoupení

39. Nabídka

„Lano, mohli bychom si promluvit?" požádala jsem jí druhý den při snídani. Seděla jsem u stolu a krmila malého, který mi seděl na klíně.

„Ano?" zastavila se vedle mě.

„Posaď se," požádala jsem jí.

Na chvíli zaváhala, ale potom si sedla.

„Chtěla bych ještě před návratem na hrádek zajet k mým rodičům. Od svatby jsem je neviděla a na nějaké korespondování neměla moc času," přiznala jsem smutně.

„Ale ...," začala Lana po chvíli.

„Bylo by to jen na krátkou dobu. Tak týdenní návštěva," přerušila jsem jí.

„A kdy bysme asi tak dorazili domů?" zeptala se tiše.

„Asi někdy v polovině ledna?" odhadovala jsem.

Lana se zamračila.

„Cítíš se na to?"

Lana sklonila pohled do svého klína.

„Pokud ne, mohli bychom se ještě na chvíli vrátit sem?" nabídla jsem, ale raději bych se této možnosti vyhnula.

„Ne," řekla po chvíli tiše. „To bude v pořádku."

„Lano," oslovila jsem jí a počkala, než ke mně zvedne pohled. „Pokud se na to nebudeš cítit, můžeme se vrátit sem, nebo zůstat delší dobu u mých rodičů. Ale koncem ledna jsem slíbila, že budu u Vandina porodu."

„Takové cestování ale nebude ani pro Vás jednoduché," upozornila mě.

„Pojedeme volným tempem, a pokud to nebude možné, zůstaneme někde v hostinci," ujistila jsem jí. „Nehodlám nijak riskovat."

„Dobrá," pousmála se na mě nesměle.

„Dobře," oplatila jsem jí úsměv. „Tak po snídani vyrazíme do města," rozhodla jsem.

„Do města?"

„Budou Vánoce a svou rodinu jsem dva roky neviděla. Sourozenci by mi neodpustily, kdybych jim něco nepřivezla," mrkla jsem na ní. „A u matky si musím vyžehlit, že jsem se tam za celou dobu neukázala," dodala jsem a přitom pomyslela na otce. Toho si nějakým dárkem jen tak neusmířím.

„A nemám s malým zůstat doma?" nabídla se mi.

„Nemám jinou služebnou a potřebuji do města doprovod. Bude to i pro tebe skvělá příležitost, jak vašim nakoupit nějaké dárky."

„Nechci zbytečně utrácet, rodičům se budou spíš hodit hotové peníze, než nějaké dárky."

„Tak pro ně něco vybereš a já to koupím. Aspoň tím málem jim budu moc poděkovat, za to jak mi pomáhají," navrhla jsem a v hrudi ucítila tíživý pocit viny, který se tam objevil vždy, když jsem si vzpomněla na tu osudnou noc. Stále jsem si to dávala za vinu.

A tak jsme se nasnídali, oblékli a vyrazili. Kočár nás dovezl do rušné ulice, kde byly krámy se zbožím všeho druhu. Sluha, který nám otvíral dveře, nám na požádání poradil několik krámků, které musíme rozhodně navštívit.

A tak jsme je navštívili i některé jiné. Při pohledu na hodiny v knihkupectví, kdy jsem zjistila, že už jsme tu víc jak tři hodiny, jsem se naprosto zděsila. Navíc mě udivilo, že se malý zatím nehlásí o jídlo, ale bylo tu pro něho tolik zajímavých vjemů, že si to stěží uvědomil. Stejně jako já.

Tak jsem poslala sluhu s balíčkem knih do kočáru, a rozhodla se, si s Lanou a malým zajít ještě do nedaleké cukrárny.

Pustila jsem Lanu s malým, kterého nesla na ruce, do dveří jako první a když jsem vcházela za nimi, ucítila jsem na svém pase něčí ruku. Zastavila jsem se hned za dveřmi a prudce se otočila. Ve stejnou chvíli do mě narazilo něčí tělo, a kdyby si mě ten dotyčný nepřitáhl blíž, upadla bych.