Cena vykoupení

38. Neomlouvej se pořád!

Ovanula mě zima a já se zachvěla, až mi z toho zadrkotaly zuby.

Do mé hlavy pronikl cizí ženský hlas. Přicházel ke mně odněkud shora.

„Ustupte, prosím, ustupte," vyzýval někoho a já pocítila nutkavou touhu zjistit koho. Víčka jsem měla těžká, ale na třetí pokus se mi je podařilo nepatrně pootevřít a ohromilo mě, kolik lidí nade mnou stojí.

Překvapením, že nad mou postelí v tuhle chvíli stojí tolik lidí, jsem oči prudce otevřela a teprve potom si uvědomila, že vlastně nejsem ve své posteli!

Zmateně jsem mrkala na ty tváře kolem, než mi do zorného pole padl Dominikův zamračený pohled.

„Omlouvám se," vydechla jsem sotva slyšitelně.

„Trošku jste nás vyděsila, děvenko," ozvalo se nade mnou z druhé strany. „Ve svém stavu byste na sebe měla dávat větší pozor, zlatíčko," pokračoval ten hlas a já pak ucítila jemné polechtání na tváři.

Když jsem dokázala hlavu dostatečně natočit, abych viděla na tu osobu, která na mě mluvila, zjistila jsem, že to mluví Sáry babička. Mohlo mi to dojít, protože to byla jediná osoba tady v sále, která o mně věděla, že jsem těhotná. Jenže můj mozek stále jaksi nebyl v pracovním režimu.

Ale i tak jsem pochopila, že to řekla přede všemi schválně nahlas a já k ní v tu chvíli pocítila nenávist.

Tahle rodina mi k srdci nikdy nepřiroste!

Okolo nás několik žen hlasitě zalapalo po dechu. Někdo se dokonce zasmál a pak se kolem nás rozlehl potlesk. Ze všech stran přicházely gratulace. Zda byly upřímné, či neupřímné, nad tím jsem teď nechtěla přemýšlet.

Pomalu jsem otočila hlavu zpět k Dominikovi, který se na mě stále mračil.

„Odvezu tě domů," řekl mi a opatrně mě vzal do náruče. Potom i se mnou vstal a já mu dala ruce kolem krku. Až nyní jsem si uvědomila, že jsem mu ležela napůl v náručí.

Rozešel se ke dveřím a lidé před námi ustupovali. Až na jednu. Jeho matka stála na konci řady všech přihlížejících, a kdyby její pohled dokázal zabíjet, byla bych v tuhle chvíli mrtvá.

„Odvezu Annu domů, pojedeš s námi?" zeptal se jí tiše Dominik.

„Ne. Jen mi pošli kočár zpět," odpověděla mu tiše a teprve potom ustoupila do strany, abysme mohli projít.

Dominik jí jen pokynul hlavou, že tak učiní a pokračoval dál. V chodbě nám přinesli kabát a plášť, ale on mě odmítl pustit, abych mu tu prý znovu neomdlela. A tak nás sluha následoval až ke kočáru, kde nám je teprve předal.

A než jsme se rozjeli, seděla jsem zabalená ve svém plášti i jeho kabátě.

„Bude ti zima," zašeptala jsem tiše.

„Jsem tak rozčilený, že o tom silně pochybuji!" zahromoval na celý kočár.

„Já ... moc se omlouvám ... nechtěla jsem ... neměla jsem v úmyslu ...,"koktala jsem, ale přitom nevěděla, co vlastně chci říct. Unaveně jsem si vzdychla a zády se opřela do nedalekého rohu. Zhluboka jsem se nadechla a spustila. „Omlouvám se, za to co se stalo. Rozhodně jsem na sebe nechtěla strhnout veškerou pozornost."

„Tímhle jsem si asi nijak nenapravila reputaci u manželů Borockých, co?" zašeptala jsem po chvíli, když Dominik na moji omluvu, nijak nereagoval.

„Tím bych se být tebou zase tolik netrápil. Co se týká hraběte, tak ten nemá rád ženy, dalo by se říci celoplošně. A hraběnka?" mávl nad tím rukou. „Té postačí, že se teď všude bude vykládat, co úžasného se stalo na jejím večírku. Takže to ber jako odčiněné."