Cena vykoupení

29. Zamilovaná???

Na přání @Bts_army_love_73, přidávám novou kapitolu :)

„Někoho čekáš?" zeptala jsem se Lany. Už od našeho příjezdu byla jako na trní. Při každém

bouchnutí vchodových dveří, při každém zaklepání na dveře mého pokoje, se prudce otáčela a vyčkávala s očima přilepenýma na dveřích. Pak si ale vždy zklamaně vzdychla, když vešla služebná, nebo Dominik.

„Ne," zakroutila prudce hlavou, až jí vlasy zavlály kolem hlavy a otočila se zpět k Matyášovi, který seděl na dece před krbem a hrál si s dřevěným chrastítkem.

Pomalu jsem se zvedla od stolu, kde jsem vyřizovala dnešní poštu a přešla pokoj. Posadila jsem se na deku naproti ní a dívala se na ní. „On za tebou nepřijde," řekla jsem jí tiše.

„Co prosím?" zeptala se mě zmateně a vzhlédla od malého.

„Říkám, že on za tebou nepřijde," zopakovala jsem svou větu. „Nerada to říkám a věř, že ti tím nechci nijak ublížit, ale on za tebou nepřijde."

„A co když ano!" nedala se.

„Lano, on není muž na vážné vztahy," namítla jsem. „Navíc ho podezřívám, že se tě snažil jen využít."

„Proč by to dělal?"

„Kvůli mně," zašeptala jsem sotva slyšitelně. „Bojím se, že se přes tebe chce dostat ke mně," řekla jsem již hlasitěji.

„Proč by to dělal?!" vyhrkla bez dechu.

„Lano prosím, tohle je důležité. Nesmíš mu věřit! Lukáš je v jádru zlý člověk."

„Zlý člověk?!" skoro ta slova vyplivla a prudce se zvedla do stoje.

Postavila jsem se naproti ní.

„Pokud je on zlý člověk, co je potom Váš manžel?" zvýšila na mě hlas.

„Lano, prosím, poslouchej mě!" řekla jsem naléhavěji a obešla malého, abych k ní byla blíž. Vzala jsem jí za ruku a stiskla. „Ještě, když jsme byli na venkově ...," začala jsem. Rozhodnutá, že jí řeknu, jak se tam ke mně Lukáš choval, ale ona mě přerušila.

„Proč jste tak zlá?!" vydechla na mě překvapeně a vytrhla mi svou ruku. „Myslela jsem, že mě máte ráda?!"

„Mám tě ráda, a proto tě chci chránit!" namítla jsem rychle.

„Tím, že mě budete držet dál od muže, do kterého jsem zamilovaná?"

„Zamilovaná?" vydechla jsem překvapeně.

„A co je na tom, že jsme do sebe zamilovaní?" vystrčila na mě trucovitě bradu.

„Lukáš není zamilovaný, on tě využije a pak odhodí, jako všechny ženy," řekla jsem jí přímo. Věděla jsem, že jí to ublíží, ale chtěla jsem, aby si uvědomila pravdu.

„Tak jako to dělá i Váš manžel?!" vpálila mi do obličeje.

To bolelo! A i když jsem věděla, že mi tak chce jen ublížit, jako jsem ubližovala i já jí. Stejně to zabolelo. „Ano," řekla jsem s veškerým sebezapřením. „Lano, prosím, poslouchej mě! Máš Vojtu, ten tě opravdu miluje a chce si tě vzít. Nezahoď to jen pro jedno hloupé povyražení."

„Lukáš není jen hloupé povyražení!" vykřikla na mě. „Milujeme se a já Vám to dokážu!" otočila se k odchodu.

„Kam jdeš?" vykřikla jsem za ní.

„Najít ho!" otočila se ke mně, když vcházela do šatny.

„Není ve městě," řekla jsem už klidnějším hlasem.

Lana se za chvíli znovu vynořila z šatny a měřila si mě nedůvěřivým pohledem.

„Odjel na venkov na lov k hraběti Strnadovi."

„Nevěřím Vám!" obvinila mě.

„Včera u večeře o tom mluvil Dominik," vysvětlila jsem. „Jestli chceš, můžeš se ho zeptat."

„Nevěřím Vám," trvala si na svém Lana. Došla do šatny, přehodila si přes ramena šál a zamířila ke dveřím.

Mysli, mysli! Nabádala jsem se v duchu. Musela jsem jí tu nějak udržet. Nemohla jsem jí jen

tak samotnou pustit do města.„Pokud je tak zamilovaný, jak říkáš. Nepřijel by hned, jak by se dozvěděl, že jsme zpět ve městě? A pokud tu ještě není, o čem to svědčí?"

„Půjdu se přesvědčit sama," řekla mi a položila ruku na kliku.

„A ty snad víš kam?" vyhrkla jsem na ní. To bylo poslední, co mě napadlo. Prostě jsem to vyhrkla jen tak ze zoufalství, protože mi docházely možnosti.

Lana se zarazila, pak se na mě otočila.

„Jakmile se vrátí a dozví se, že jsme ve městě. Určitě za tebou přijede," snažila jsem se jí ujistit. Do té doby snad něco vymyslím, chlácholila jsem na druhou stranu zase sama sebe v duchu.

„Vy ho ke mně nepustíte," obvinila mě.

„Tohle není můj dům. Zakazovat návštěvy, hlavně pokud se týká o syna hraběnky a bratra mého muže, nemám rozhodně právo," ujistila jsem jí vážně. Navíc jsem si nemohla dovolit o něco takového vůbec požádat. Jak by to vypadalo, když jsem díky němu byla původně vystěhována z domu! Jako, že potřebuji zarazit jeho návštěvy, protože si ho nedokážu udržet od těla??? Ne, než se vrátí do města, tak snad bude po plese a já nějak vymyslím, jak ty dva udržet od sebe.

Nejlepší by bylo odjet, ale to bych zase byla bez Dominika! Bože, proč to vždy musí být tak těžký?! Buď obětuju sama sebe, nebo Lanu. Jiná možnost není. Pochybuju, že by se mnou Dominik tak brzy odjel zpět na venkov.

„Slibujete, že až za mnou přijede, nebudete nám bránit se vídat?" zeptala se mě Lana. Stála stále u dveří s rukou na klice.

Svou otázkou mě vyrušila z mých chmurných myšlenek. Několikrát jsem zamrkala a pak pomalu přikývla. „Pokud přijede za tebou a jedině s těmi nejčistšími úmysly, nebudu vám v tom bránit," slíbila jsem. Už když jsem jí to ale slibovala, věděla jsem, že to nikdy nedopustím. Protože Lukáš nikdy nemá čisté úmysly.

Lana se odebrala do šatny, odložit šál a já se shýbla pro malého. Cítila jsem se hrozně, že jsem jí lhala, ale zamlouvala jsem to tím, že to dělám jen pro její dobro.

Existuje na lhaní, z dobrého úmyslu, vůbec nějaká omluva? Ptala jsem se sama sebe v duchu. Dost silně o tom pochybuju, odpověděla jsem si sama a smutně si povzdychla. Od té doby, co jsem se přivdala do téhle rodiny, se ze mě stává špatný člověk. Mají na mě opravdu špatný vliv!!! Vyhubovala jsem jim v duchu. Nahlas bych se ale nic takového říct neodvážila.