Cena vykoupení

32. O víc nestojím

Ale místo toho, abych zamířila do svého pokoje, jsem zamířila do knihovny. Rozrazila jsem

dveře a pak je vyslala, aby se zavřely. Což samozřejmě způsobilo hlasitou ránu, která se rozlehla spícím domem. Hned v tu chvíli jsem pomyslela na svou „milující" tcháni a uvažovala, zda jsem jí tou ránou nemohla vzbudit? Což ve mně vyvolalo ještě větší vztek sama na sebe.

Vztekle jsem napochodovala k vozíčku s pitím a nalila si první, které mi přišlo pod ruku. Skleničku jsem popadla do ruky a její obsah do sebe doslova hrcla. Zlatavá tekutina, kterou jsem si nalila, mě zapálila v krku a pomalu si propalovala cestu do mého břicha. Zapálilo to tolik, že mi vyschlo v krku a já začala kašlat. Při kašli mi do očí vyhrkly slzy. Což mě v tu chvíli rozpálilo ještě víc.

Třískla jsem se skleničkou o vozíček, nezdržovala se zavíráním láhve a vyrazila pokojem vstříc nedalekým dveřím. Předpokládala jsem, že za nimi bude pánská herna, tak jako to bylo u Marcuse v domě. Jenže jaké bylo mé překvapení, když byly dveře zamčené?!

Ještě několikrát jsem se pokusila zalomcovat klikou a pořádně se zapřela do dveří, ale ty i tak nepovolily. Uhodila jsem do nich dlaní a vztekle na ně zavrčela, ale ani jedno z toho nepomohlo, aby se otevřely.

Pohledem jsem prozkoumala okolí dveří, pak se otočila do místnosti a pohledem spočinula na Dominikově pracovním stole. Odpíchla jsem se z místa a vyrazila k němu. Rozhodnutá za každou cenu najít klíč, nebo cokoliv jiného, abych se do té místnosti vedle dostala!

Zprudka jsem dosedla na jeho židli, otevřela první velikou zásuvku uprostřed stolu a zůstala překvapeně zírat na úhledně složené dopisní papíry s ozdobným logem jeho rodu, vedle kterých ležela ozdobná sada per.

Co to děláš?! Ptala jsem se sama sebe v duchu. Opřela jsem si o hranu šuplíku lokty a schovala obličej do dlaní.

„Co to proboha děláš?" ptala jsem se sama sebe šeptem. Ať už byl důvod Dominikova odchodu jakýkoliv, tebe to neopravňuje se mu takto probírat věcmi! A v tu chvíli jsem se zastyděla. Sama před sebou jsem se styděla. Nedal ti jediný důvod, abys musela tohle dělat. Říkala jsem sama sobě a unaveně si promnula obličej. Rukama jsem se zapřela do hrany šuplíku a zase ho zavřela. Vstala jsem ze židle a přisunula jí zpět ke stolu. Obešla ho a došla zavřít láhev, z které jsem si předtím nalévala tu zlatavou tekutinu.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Věděla jsem, že bych měla jít spát, ale tak nějak jsem nemohla. Zaprvé se mi ještě nechtělo a za druhé, Dominik nebyl doma. Z čehož jsem byla dost nervózní a nedokázala se vnitřně uklidnit.

A tak jsem se vydala ke dveřím na zahradu. Tiše jsem je otevřela a vyšla ven. Ihned jsem pocítila ten teplotní rozdíl. Venku byla zima. Muselo být něco kolem nuly, protože mi při každém výdechu stoupala od úst pára. Složila jsem ruce na hrudi a přejela si po pažích, abych je aspoň trochu zahřála. Taková zima mi předtím nebyla, když se mnou byl Dominik. Možná je to tím, že vedle něho se ti neustále zapalují lýtka, říkala jsem si v duchu a přitom se tomu pousmála.

Prošla jsem kolem domu a zamířila k nedalekému velikému dubu. Přitom vzpomínala, jak mě sem přišel Dominik zpacifikovat s pistolí. Došla jsem až ke stromu a postavila se těsně k němu. Zvedla ruku a položila na jeho studenou kůru dlaň. Otočila jsem hlavu a pohledem vyhledala okna knihovny. Nebyla tak daleko, ale nezdálo se mi, že by zase byla tak blízko, aby mohl slyšet můj výkřik.

S rukou na stromě jsem se ho vydala obejít. Chtěla jsem si podél něho udělat kolečko a pak se vydat domů. Přece jen tady venku byla zima a myslím, že je nejvyšší čas se vrátit ke svým povinnostem matky.