Cena vykoupení

14. Dlouhý den

Probudilo mě, když se na dveře pokoje ozvalo zaklepání. Pomalu jsem rozlepila oči a unaveně mžourala do světla v pokoji. V noci jsem si dlouho četla, knihu, kterou pro mě vybral Dominik a než jsem stihla jít spát, vzbudil se malý a nespal skoro do svítání. Byla jsem tak unavená, že bych spala klidně dva dny v kuse.

Lana otevřela dveře a s někým si tam šeptala. Potom se dveře zavřely a já slyšela tiché kroky, které se blížily k mé posteli.

„Paní?" oslovila mě Lana tiše.

„Hmm," zamručela jsem rozespale.

„Hrabě Vás prosí, zda byste ho nedoprovodila do města?" řekla stejně tichým hlasem.

V tu chvíli se mi oči samy otevřely dokořán a najednou jsem byla naprosto vzhůru! Prudce jsem se posadila na posteli a očima vyhledala hodiny na nedaleké krbové římse. „Páni," vydechla jsem překvapeně, když jsem zjistila, že už je jedenáct hodin!

„Co mu mám vyřídit?" připomněla se mi Lana.

Rychle jsem si přitáhla pokrývku, přes noční košili, až ke krku. „On je tady?!" zašeptala jsem nahlas.

„Ne, vzkaz přišel vyřídit sluha," uklidňovala mě Lana.

„Musím se umýt, obléci a nasnídat. Rozhodně to nezvládnu teď hned?" děsila jsem se.

„Pozvání prý platí na jednu hodinu," pokračovala Lana dál.

„A kam?" zeptala jsem se stále zmatená a vzhlédla k ní.

„To nevím?" pokrčila rameny.

Já mám jet sama se svým manželem? Neznámo kam? To nedává smysl, uvažovala jsem v duchu. „Zeptej se sluhy, kam," řekla jsem Laně po chvíli uvažování.

„Pan hrabě prý neřekl cíl cesty," řekla mi, když se vrátila ode dveří.

„Dobrá, vyřiď mu tedy, že přijímám," souhlasila jsem nakonec. Aspoň se budu moci zase dostat z domu. „Ale ty a Matyáš pojedete s námi," dodala jsem, když se Lana vydala znovu ke dveřím. Překvapeně se na mě ještě na chvíli otočila, ale vzkaz vyřídila.

Jelikož už se žádný ze sluhů neobjevil, vzala jsem to jako fakt, že Dominikovi přítomnost malého a Lany nevadí. Vylezla jsem z postele, omyla se, oblékla a nasnídala. Snídala jsem asi ve stejnou dobu, jako museli oni dole obědvat. No, co se dá dělat. Usmála jsem se pro sebe při představě hraběnčina kyselého výrazu, když jsem si dovolila se obědu nezúčastnit, natož se z něho neomluvit.

„Jste si jistá, že máme jet také?" namítla Lana, když jsme společně vyšli z pokoje. Připravené na cestu.

„Samozřejmě!" ujistila jsem jí vážně a poposadila si malého na ruce. Začínal být velmi těžký. „Jelikož nevím, kam jedeme, nehodlám riskovat, že bych se nestihla vrátit do příštího kojení. A ty jako Matyášova chůva, my musíš být stále po ruce," mrkla jsem na ní.

Lana se ani potom moc nadšeně netvářila.

Dominik už na nás čekal v chodbě. Jeho výraz neprozrazoval žádné emoce, když jsme přicházeli. Slušně nás pozdravil a pak doprovodil do kočáru. Pomohl mi nastoupit, pak nastoupil sám a nakonec pomohl sluha Laně. Ta se usadila vedle mě, seděli jsme zády po směru jízdy. Dominika jsme měli naproti sobě. Jeho nohy byly tak dlouhé, že měl kolena až mezi námi.

„Mohu se zeptat, kam jedeme?" zeptala jsem se, když se kočár rozjel.

„Kousek za městem se koná koňský trh, myslel jsem si, že by ses tam také chtěla podívat," odpověděl Dominik prostě.