Cena vykoupení

2. Přivítání v novém domě

Po třetí skleničce vína jsem se zvedla a pokynula panu Soudnému, aby mě následoval.

„Omluvte nás," pronesla jsem k hostům, kteří si nás stejně nevšímali, a vydala se k matce. „Jelikož mi na zítra připravují v novém domově uvítací večírek, musíme odjet už dnes. Lucie mi chystá to nejnutnější a potom mi prosím pošlete to ostatní. A protože nemohu jet sama v kočáře s panem správcem, vezmu si na cestu Janu. Ta se vrátí vozem co doveze mé věci," vysvětlila jsem stručně.

Matka jen přikývla, že rozumí.

Na okamžik jsem čekala, zda ještě něco nedodá či mi aspoň nepokyne, ale marně. Tohle asi stačilo, pro ni to bylo nejspíše dostatečné rozloučení se svou nejstarší dcerou, která opouští dům. Zklamaně jsem pokročila o kousek dál, k židli na které seděl otec. Sklonila jsem se a políbila ho na tvář.

„Bude se mi stýskat," zašeptala jsem mu do ucha.

Pohladil mě po tváři. „Mě se bude stýskat," usmál se na mě a mě přišlo, že má v očích slzy. „Kdo se mnou teď bude ráno jezdit?"

„Jistě se někdo najde," ujistila jsem ho přes knedlík v krku a políbila ho ještě jednou.

„Musíš mi psát, jak se máš," dožadoval se.

„Budu," ujistila jsem ho. „Sbohem," pokusila jsem se usmát a rychle spěchala ven, abych se ještě nerozbrečela. Cestou jsem se ještě rozhlédla po místnosti, můj pohled spočinul na mých pěti sourozencích. Měly mezi sebou odstup přibližně dvou let a společně tvořily divokou smečku. Bude se mi stýskat po jejich živosti. Doufám, že v novém domě nebudu sama jen s tchýní, napadlo mě, když jsem vycházela z místnosti.

„Počkejte na mě v knihovně, převleču se a vyrazíme," řekla jsem správci a pokračovala do svého pokoje. Nehodlala jsem odjíždět v těchto hrozných šatech, ani dál mučit své nohy v těch příšerných botách.

„Pomoz mi prosím z těch příšerných šatů," řekla jsem hned ve dveřích svého pokoje. Očekávala jsem, že Lucie na mě v pokoji bude čekat a také čekala. Bylo mi líto, že si jí nemůžu vzít sebou, ale ani ona o to moc nestála. Měla tu chlapce a v zimě se chtěli brát. Nejspíš bych si je musela vzít sebou oba, abychom byli spokojení. Jenže spokojení bychom možná byli jen my tři, né ostatní v mém rodném domě. Ubrala bych jim tak dva páry schopných rukou a to si nemohli dovolit.

Odkopla jsem střevíce k posteli a spočinula chodidly na studené podlaze. „Aááách, jaká úleva," rozplývala jsem se a vytáhla si závoj z vlasů. Okamžitě letěl na postel. Nezajímalo mě, co s ním bude, bylo mi to jedno. Mně už ke svému účelu posloužil a co s ním bude dál dělat matka, mě nezajímalo.

Lucie ke mně přistoupila a začala mi vzadu rozepínat šaty. Hned potom sundala korzet a naposledy suknici se skružemi.

„Já snad vzlétnu," jásala jsem. „Je mi tak lehko, jako bych měla vzlétnout," vzdychla jsem úlevně a vydala se ke skříni. „Jaké šaty jsi mi sbalila sebou?"

„Ty zelené, modré a ty nové zelené," ozvala se Lucie, když opatrně pokládala suknici na zem.

„Tak si na cestu vezmu tu hnědou kalhotovou sukni, blůzu a kabátek, večer bude chladno," rozhodla jsem se.

„Paní, opravdu chcete cestovat v té kalhotové sukni?" ujišťovala se Lucie. „Víte, že některé starší dámy tuhle módu nemají rádi."

„Nejsem si jistá, zda narážíš na moji matku, nebo na mou novou tchýni," zasmála jsem se. Shodila jsem ze sebe dlouho košilku a vzala si jen krátkou a kalhotky, abych si mohla obléct kalhotovou sukni. „Děkuji za upozornění, ale myslím, že to budou muset přežít. Když já budu muset přežít noc v kočáře, jen proto, že si má nová rodina vymyslela narychlo uvítací večírek, tak oni budou muset přežít pohled na mou kalhotovou sukni," stála jsem si pevně za svým. Otočila jsem se na Lucii a sledovala jí, jak šetrně upravuje šaty na posteli. „A stejně, ke kočáru mě vítat nepůjdou a jistě mě, po noci strávené na cestě kočárem, pošlou rovnou do pokoje se upravit. Takže nemusím mít strach, že bych vzbudila špatný dojem hned na začátku," usmála jsem se na ní a oblékla si blůzu.