Prohřešek

2. Pod vlivem

"Čas tu běží jinak, Evansová," vyprávěl Rabastan za zdí tiše. Seděl skoro u chladného kamene, jen se ho nedotýkal. "Nejsou tu dny ani hodiny, týdny už vůbec ne. Je tu jen čas a dlouhé minuty."

"Kolik už jich tu jsi?" vrátila se mu slabá odpověď.

"Sám nevím. První den jsem napočítal přes deset tisíc minut," vzpomínal si.

"To je skoro týden," vyjekla Lily v odpovědi.

"Jak říkám, dny tu umí být dlouhé. A když naivně čekáš na vysvobození, jsou ještě delší. Nejíš ani nespíš, abys tu byla, až přijdou. Jenže pro nás si nikdy nikdo nepřijde, Evansová," opakoval jí, čímž se snažil přesvědčit aspoň sebe, že čekání je zbytečné.

"Pro mě přijdou."

Rozesmál se. Nebyl to pobavený smích, jen naprosto zoufalá emoce. Slzy už došly, teď to muselo jít ven takhle.

"Přijdou a vezmou mě pryč. Já za to svým přátelům stojím. Určitě," přesvědčovala se za zdí Lily.

"Jen se trápíš, Evansová," dovolil si položit ruku na zeď a ztratit tak trochu tepla. Představoval si, jak by něžně odhrnul její vlasy a nechal ji, aby si na něj lehla a hleděla na oblohu, klidně celé týdny. Jako tehdy v Brightonu.

"Oni ale vážně přijdou. James, Sirius, Remus, Peter i Alice s Marlene. Ti všichni se pro mě vrátí," snažila se ho mučit, aby se aspoň na chvíli cítila líp. Když mu dokáže, že je milovaná, bude se tak jistě cítit a mozkomoři na ni nepřijdou.

"Myslíš? Myslíš, že je jejich láska silnější než to, co jsi jim provedla? Že jsi jim zlomila srdce? Proto jsi tady, ne?"

"Proč to děláš?" vyjekla. "Proč mi chceš sebrat i tu poslední naději?"

Rabastan slabě vydechl a přisunul se ke zdi blíž. Čert vem teplo, šlo o Evansovou. Podíval se přímo do mezery mezi cihlami. Byla tam. Viděl ji. V té tmě nerozeznal barvu vlasů, oči ale poznal. Zářily do tmy. Vždycky je měla tak pronikavé. Přímo kočičí.

"Tak proč?" otočila se k němu přímo. V jejích zelených očích se leskly slzy.

"Protože ta naděje nás zabíjí," zamumlal sotva slyšitelně. "Věříš a postupně se zklamáváš ve všech a všem, na čem ti záleželo. Tvé vzpomínky se zabarví bolestí a zradou a přestanou tě chránit. Už nebudou šťastné, nepomohou ti."

Lily se také přisunula ke zdi. Opřela se o ni, ale Rabastan sykl. "Neopírej se."

"Tak se to stalo tvým?" zadívala se přímo jemu do očí.

"Ne, protože teď jsi tu ty," vydechl popravdě. "Moje nejšťastnější vzpomínky byly právě s tebou."

"Přál sis mě tu mít?" nedokázala to pochopit.

"To nikdy!"

Zírala na něj s očekáváním nejhoršího i nejlepšího.

"Nikdy bych si nemohl ani přát, abys tu byla. Vždyť tohle místo... Ne, tys tu být neměla. Nemáš tu být, jsi příliš čistá na rozdíl od zbytku duší tady."

"Nemáš pravdu," odpověděla měkce. "Ty sis nemohl vybrat, život ti nedal možnost volby. Mně ano a já si zvolila špatně. Je to moje chyba. Jedno rozhodnutí a všechno se začalo hroutit."

"Každý máme možnost volby. To, že ji nevidíme, neznamená, že tam není. Vždycky tu možnost je, jen jsem byl příliš hloupý. Omlouvám se, nežádám odpuštění, jen chci, abys věděla, že jsem nikdy neviděl dopředu. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že kvůli mně skončíš tady, nikdy bych to neudělal."