Prohřešek

14. Zlomená srdce

Lily sebou škubla. Proč jí nebyla zima? Pod hlavou měla cosi měkkého, až se zarazila. Až pak se jí začalo všechno vybavovat. Trochu ji bolela hlava a svědomí ji tížilo neuvěřitelným způsobem. Co to všechno včera navykládala?

Zaúpěla. Jak mohla všechno tak snadno vyklopit? Copak si neměla chránit svoji bolest uvnitř?

"Lily? Jsi v pořádku?" ozvalo se vyděšeně ode dveří. Sirius tam seděl na podlaze opřený o skříň a díval se na ni. Měl kruhy pod očima, jako by nespal celou noc.

"Jo, jo, promiň. Co tam dole děláš?"

"Hlídám tě," zašklebil se. "Včera jsi vypadala, že kdyby ses pokusila odejít, prvně se zhroutíš, a pak půjdeš umřít někam sama, abys nás moc neobtěžovala."

Lily si přiklopila hlavu polštářem. Nedokázala popsat ten pocit, co uvnitř měla. Byl pobavený jejími chybami. Skoro až šťastný. Aspoň něco totiž zůstalo v pořádku.

"Hej, Lil? Pořád chceš umřít?" dloubl do ní prstem, když se dlouho nehýbala.

Lily se převalila na záda a zadívala se na něj. "Nemysli na to. Nechci umřít, jen si myslím, že by někdy bylo jednodušší, kdybych fakt umřela." Veškerý šťastný pocit byl ten tam.

"Chápu to. Teda ne, nechápu, ale snažím se," skočil vedle ní na postel, která Lily vymrštila do vzduchu. Dívka vyjekla, ale zasmála se u toho. "No ne, co to slyším?"

Dívka si ani nemohla připadat šťastnější. V hrudi měla sice stále díru, ale byla to ta nejhezčí chvíle od toho, co jí zavřeli do Azkabanu. Byla ráda, že se k ní Sirius nechová příliš citlivě a nepřipomíná jí tím všechno to utrpení. Bral to jako fakt.

***

"Přijde dnes Lily?" zeptala se Marlene u snídaně.

"Těžko říct. Snad ano," Peter se na ni ani neotočil.

"Tak už se nezlob, Pete. Jen jsem potřebovala trochu... Soukromí."

Soukromí, ušklíbl se Peter. Kolik soukromí asi měla u Remuse? Jak moc odděleně spali? Došlo k něčemu? Ne, zarazil se, Marlene by něco takového přece neudělala. Tak proč se cítil podvedený? A zrovna Remusem. Vždyť koho by to kdy napadlo, Remus a Marlene?

"Slyšíš mě, Pete? Promiň."

"Však já se nezlobím."

"No, to vidím," zamumlala si pro sebe Marlene a vstala od stolu. "Už nebudu."

Peter se za ní zoufale podíval. Nepřehnal to? Určitě ano. Marlene teď musela být nešťastná. "Marlene, počkej, já to tak nemyslel."

"A jak jsi to myslel?" zamračila se. "Nikdy bych ti neublížila."

"Však já vím, slečno McKinnonová," chtěl to Peter urovnat, tak k ní přešel blíž. Co bylo, to bylo. Nemusel se tím zatěžovat, ne teď.

"Už skoro paní Pettigrewová," zasmála se Marlene a nechala se obejmout. Měla by se cítit šťastně. Měla by být ráda, že je všechno jako předtím. Jenže kdesi uvnitř její hrudi zela malá skulina, kterou se draly pochybnosti. Cítila, že objímá někoho jiného než dřív. Jako by to už najednou přestalo být správné.

***

"Jamesi?" zavolala Alice na dveře. Včera James už spal, to věděla. Proto se vrátila až dnes. James, který spal v osm večer, byl prostě zvláštní. Určitě za tím něco bylo.

"Jamesi? No tak, Jamesi! Já vím, že tam jsi, tak otevři."

Dveře se náhle rozevřely. Alice nestihla ani mrknout a už měla hlavu v sedmém nebi. James nic neřekl, rovnou jí navezl do polibku.