Prohřešek

4. Naše dítě

Lily sebou bolestivě trhla. Cosi uvnitř jí říkalo, že se něco stane. Přijde problém. Bolelo ji břicho, příšerně jako při opravdu silné menstruaci. Jenže tu už čtyřikrát nedostala, v tom by problém být neměl.

Opatrně sunula ruku po svém těle níž a níž. Bála se, co najde. Její podvědomí to už vědělo, ale odmítalo si to přiznat. Všechno to byla jen předzvěst.

Když ruku zvedla k obličeji, nechápavě na ni zírala. Krev. To nemohlo být dobré znamení.

Přisunula se na posteli blíž ke zdi, jako by chtěla něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Stejně by ze sebe dostala jen vzlyky. Navíc ji znovu přepadla bolest v podbřišku.

Tiše sykla a pokusila se otočit na bok. Nepomáhalo to. Zkusila záda, ale bolest se jen zhoršila. Cítila, jak krvácí. Oblečení se jí lepilo k sobě, k tělu i k posteli. A krve přibývalo.

Lily zkroutila obličej z bolesti, oči se jí zaplnily slzami. To, čeho se celou dobu bála, se právě dělo. Nestihla se zachránit. Nedokázala ho udržet naživu. Zdálo se jí, že její plíce přestávají pracovat, že nervová zakončení odmítají nést odpovědnost. Kyslíku se jí nedostávalo, mozek pak neuměl pracovat správně.

Viděla jen bolest a smrt. Ta nastávala právě teď uvnitř jejího těla. Když už byla bolest tak nesnesitelná, začala křičet.

"Evansová!" zpoza zdi jí ale pomoc přijít nemohla. "Co se děje?" slyšela ho jako v mlze. "Co ti je?"

Její vědomí pomalu odcházelo pryč. Příšerně to bolelo, její duše se lámala s každým novým zachvěním tolik podobnému porodu.

"To nic," slyšela se šeptat. "Právě přicházím o své dítě."

***

Alice se pokusila překročit střepy, ale nakonec si to rozmyslela a prudce do nich šlápla. Nebyly to její střepy, nemuselo ji to zajímat. "Jamesi, vylez!"

Z pohovky se ozvalo zamručení. Alice se tam podívala a zamračila se. James ležel jen tak v oblečení na pohovce lehce polité čímsi alkoholickým. I James byl politý, láhve ležely u jeho hlavy. Všechny prázdné. Alice vzdychla.

"Vstávej," šťouchla Jamese do břicha. Ten sebou zavrtěl, ale neprobudil se. "Řekla jsem Vstávej! Nebudu se opakovat. A nebudu tak měkká jako jiní, takže se zvedej."

"Běž pryč, Forcus... Fortecu... Forces... Alice," ani neotevřel oči.

To dívku naštvalo. "Jak chceš, Pottere."

James v duchu snil. Díval se na Lily. Byla tak krásná. V Bradavicích ji miloval a ona ho nesnášela. A pak ji miloval a ona ho milovala. Dokonce to jednou i řekla. Ještě v Bradavicích po famfrpálovém zápase.

Pak vyšli Bradavice. Přihlásili se k bystrozorům, aby kosili jednoho za druhým. Všechny Smrtijedy dostali do Azkabanu, až nezbyl ani jediný. Lily si začala notovat jakousi písničku a protáčela v prstech hůlku.

James ji chytil za ruku a zatočil jí. Lily se smála, ale nechala se vést. Něžně ji chytil za pas a ukročil na stranu. Lily se usmívala, zářila na všechny strany. Tolik ji miloval.

"Co to tu v pracovní době provádíte?" vlétl do místnosti Moody.

"Je to můj sen, můžu si dělat, co budu chtít," odsekl James, načež mávl rukou a Moody se rozplynul v obláčku mlhy.

"Jsi tak krásná," zašeptal dívce a pokusil se ji políbit na rty. Byly jako plátky okvětní jedné z rudých růží jeho zahrady. Kam se ale růže hrabaly na Lily?