Prohřešek

1. Až na dno svých sil

Křičela. Jako by jí život měl každou chvíli vyskočit z hrudi, zuřila a trhala sebou. Řetězy řinčely, až to budilo lidi kolem. Snad z každé cely se vyšli podívat. Zírali na ni přes mříže a v duchu si mysleli jen jediné. Ta sem nepatří.

Nepatřila. Všichni to věděli, jenže nikdo to nemohl akceptovat. Důkaz byl jasný.

"Pusťte mě!" řvala dívka a znovu se pokusila utéct. "Nemůžete mě tu držet! Jsem těhotná!" vykřikla svůj poslední trumf.

"Na to jsi měla myslet dřív, tady ti to sotvakdo uvěří," jeden z bystrozorů otevřel celu. Dívka vpadla dovnitř. Po tvářích jí stékaly slzy, jak se pokoušela bránit, ohnout mříže nebo je vytrhat z pevné zdi.

Křičela až do ochraptění, jenže každá další minuta byla zbytečná a delší. V krku ji bolelo, nedokázala polknout přes suchost, již si vytvořila křikem. Dala by cokoliv za to, aby ji pustili.

"Zařídím vám to! Cokoliv! Smrt, život, peníze, postavení! Jen mě proboha pusťte ven!"

Z cel se ozval vzrušený šepot. Dívka se neodvolávala k Merlinovi, nemohla být čistokrevná. Takhle svět nefungoval, tohle se nestávalo.

"Cokoliv!" její poslední slova zněla slabě, když klesala na ledovou zem a vkládala hlavu do dlaní. Oknem zafoukal studený vítr a přivál s sebou pár sněhových vloček. Dívka si to ani neuvědomila. Tohle byl totiž konec. Nikdo se nedostane dál než do Azkabanu. To je konečná stanice.

***

V temnotě bouřícího moře stál ostrov. Kdysi poklidný a nudný se změnil. Půda už měla být navždy znesvěcená bolestí a utrpením. Zemřely tam za ta léta stovky kouzelníků, tisíce trpěly a ještě víc jich nechtělo mít s tímto místem nic společného.

Vítr se proháněl kolem oken, občas zavítal i dovnitř. Vítaly ho zmrzlé obličeje vězňů a jejich prokřehlé prsty. Chtěli se zahřát, ale neměli energii. Zima byla to nejmenší.

Mladá dívka, kterou toho rána přivedli, byla nalepená u zdi. V rohu z chladného kamene se cítila bezpečně. Mohla jí být zima, ale aspoň se nemusela bát těch bytostí.

Říkali si mozkomoři. Azkabanští strážní. Dívka se jich k smrti bála. Přivedli ji sice bystrozoři, ale mozkomoři byli noční můrou pro každého. Jejich dlouhé a černé pláště až přílišně připomínali Smrtijedy, ústa bez možnosti mluvit byla vytvořena jen k vysávání vzpomínek a života, kápě přes hlavu dokazovala zrůdný vzhled obličeje a kostnaté pařáty se uměly zakousnout do duše jako nic.

Jeden z nich zrovna obcházel kolem cely s novou dívkou. Zrzka si pokusila přehrnout vlasy přes obličej v naivní touze nebýt spatřena. V srdci už ale cítila, jak ji jejich přítomnost ničí. Stačilo pár hodin a už si ho chtěla vytrhnout, aby nic necítila. Necítit tu bylo darem.

Mozkomor se přiblížil, dívka se odtáhla více k rohu místnosti. Seděla na posteli a snažila se zůstat tiše sedět v tenké přikrývce. V duchu si šeptala slova odchodu. Mozkomor by měl odejít a nechat ji být.

Nebylo to možné, neměla tu žádné slovo. Dveře klaply a mozkomor vplul dovnitř. Dívka se natiskla ke zdi a z posledních sil vyjekla. Chabý pokus o přivolání pomocí.

"Prosím, Bože, moc tě prosím, ochraňuj mě na každém kroku a buď po mém boku," špitala si každičké slovo zřetelně, aby Bůh rozuměl každému z nich.

Bůh ji ale nemohl vyslyšet okamžitě. Mozkomor se totiž přiblížil a chystal se na nejhorší. Dívka myslela na patrona. Laň, krásná, majestátní a stříbřitá. Laň, to bylo její zvíře.