Prohřešek

5. Uprostřed ničeho

Horní patro. Jestli byl Azkaban hrozné místo, pak nejvyšší patro bylo tisíckrát horší. Tma a zima nebyla ničím oproti takové koncentraci mozkomorů. Žádný křik zvenčí, protože všichni v horním patře už to vzdali, žádná rozumná myšlenka a žádná Evansová.

Nejhorší ze všeho ale byly ty hlasy napůl způsobené zoufalstvím proudícím z mozkomorů. V tichu vynikaly mnohem víc. Jeho vlastní hlava ho zradila a pustila dovnitř všechny ty řeči.

"Čekala tam na tebe," jeho hlava začala žít vlastním životem bez rozumu. Tehdy v Brightonu na něj určitě nečekala. Z Cokeworthu to bylo do Brightonu pěknou dálku, ona se tam ale stejně objevila.

"Kdyby ses s ní nesetkal, nikdy by nepřijala Znamení. Můžeš za to ty." Byla to pravda. Mohl za to všechno on. V duchu cítil její dech, šimrající vlasy, které tehdy nosila ještě ve dvou copech, později už neměla sílu se o ně starat.

Vzpomínal si, jak ji potkal u výhledu na moře. Dívala se za obzor a on se postavil vedle ní.

"Je vůbec něco tam dál?" zeptala se tehdy.

"Myslíš Francii?" uchechtl se Rabastan.

"Myslím svět. Ten, který nemusí vidět všechny tyhle věci."

Zvláštně si s ní rozuměl. Oba měli několik svých tajemství, která si neřekli, oba předstírali, že nejsou kouzelníci a oba čekali, až se ten druhý přizná. Věděli o sobě od začátku, ale ani jeden necouvl.

"Měl jsi toho nechat," vyčítala mu hlava.

"Copak jsem to mohl vědět? Chtěl jsem ji jen chránit, vždyť byla mudlorozená," promluvil Rabastan nahlas.

"A teď už snad není? Odstraní Znamení její původ?" hádala se hlava.

Rabastan se snažil zoufale myslet na jiné věci. Vkradla se mu tam Evansová. Ležela v trávě na zádech a dívala se na oblohu.

"Někdy bych si přála," začala, "abych mohla všem ukázat, že nejsem jenom jejich poskok." Někdy si to přece přál každý, všichni se tak občas cítili.

"Tak se přidej," vyhrkl tehdy Rabastan.

Kdyby ho tehdy neodmítla, považoval by ji za blázna. Vždyť si z ní dělal jen legraci. Aspoň na počátku. Jenže čím víc se poznávali, tím víc viděl, že Lily nemá šanci válku přežít. Měla hrdinské sklony, obětovala by se bez mrknutí oka za kohokoliv. S takovými předpoklady nemohla vydržet do konce, ať už by vyhrála jakákoliv strana. Snažil se to změnit.

"A všechno jsi to pokazil ještě víc," volala ho hlava do přítomnosti. Nechtěl odcházet z těch krásných vzpomínek. Tehdy si ještě nic nedlužili, oba byli poměrně čistí a nevinní. Aspoň Evansová byla.

"Nemusela přijmout. Nebyla to moje vina," zacpal si uši, hlas ale pokračoval v jeho hlavě.

Plazil se mu uvnitř a naváděl ho ke špatným činům. Vždycky tam byl. Stejně jako matka, jež mu tyto činy sama předávala. Věděla, co udělá, jaký bude jeho život, jak bude slavný a čistokrevný. A když nesouhlasil, Rodolfus byl potrestán. Nakonec Rabastan vždycky souhlasil.

Každý má na výběr, jenže Rabastanovo podvědomí vědělo, že on na výběr v žádném případě neměl. Nikdy neměl na výběr.

Věčně dělal něco pro okolí. Nakonec se nejvíce obětoval on. Vzdal se vlastního myšlení, aby za něj mohli rozhodovat oni a nikdo netrpěl. Dal přece životu tolik, tak proč mu život oplácel takhle? Azkaban a v něm jediná osoba, kterou tu vidět nechtěl. Dal přece všechno za to, aby byla v pořádku!