Prohřešek

18. Sušenkový test a Narcissina volba

"Taky ti přijde tak roztomilá? Jako malá kopie svého otce," smál se Peter, když malá Lucinda zcela neomylně praštila do lžičky s mrkví. Ta zasáhla Marlene přímo do obličeje.

"Rozhodně se tak chová," prskla Marlene a zamračila se na Lucindu. Lucinda se na ni zamračila zpátky, což Marlene rozzlobilo.

"Sirius je blbec, jeho geny by se neměly vůbec dědit."

Lucindu konverzace zaujala, poslouchala teď Marlene pečlivě a zaujatě. Něco zažvatlala, což znělo až moc podobně slovu blbec.

"Vidíš?" pokračovala Marlene. "Říkám tu taková hezká slova a ona si vybere zrovna tohle. Jako tatínek, jako tatínek."

"Je to roztomilé. Pojď, Luci, půjdeme spinkat, jo? Mrkvička už stejně není jinde než ve vlasech tetičky Marlene," vzal holčičku k sobě a zatočil s ní ve vzduchu. Lucinda se potěšeně zasmála a spokojeně se nechala položit na gauč.

Marlene se dívala, jak si to Peter užívá. Jistě by byl dobrý otec, napadlo ji. Najednou ji bodl pocit viny. Kdesi uvnitř věděla, že s Peterem nezachází fér. Sama ale netušila, jestli ho má vůbec ráda. Tedy, ráda ho měla, ale jestli ho pořád miluje. Přišlo jí, že už necítí to co dřív. Jako by vymizela vášeň a zůstalo přátelství. A Marlene si nechtěla vzít za manžela kamaráda.

Nechtěla Petera ranit, sama si uvědomovala, že by jistě nebyl naštvaný, ale vidět ho zklamaného skutečně nechtěla. Čím víc ale lhala, tím hůř se cítila.

I kdyby mu to neřekla do konce života, mohla být vůbec šťastná? Dalo se žít s pocitem viny po celý život? Nic jiného jí nezbývalo. Jen těžko ale mohla soudit, kolik viny by zmizelo s přiznáním.

"Už spí," vrátil se k ní Peter. "Nemůžu se dočkat na to naše," zasmál se vesele a chtěl odejít, ale Marlene ho zarazila. Ta poslední věta rozhodla. Zasloužil si to vědět. Aspoň tohle mu dlužila.

"Petere, musím ti něco říct."

***

"Jasně, předměty uchovávají duše. To je přece pochopitelné, proč si taky jeden neudělat, že jo?" snažil se to pobrat Sirius.

"Siriusi, dívej, nemůžeš si jen tak dělit duši na kousky. Hele, tohle je tvoje duše," přisunula k němu Lily sušenku.

Všichni tři pili společně čaj a jedli sušenky. Vypadali jako pravá společnost čistokrevných, až na to, že jeden z nich byl krvezrádce, druhá mudlorozená a třetí už se také vymykal kontrole.

"A teď vytvoříš viteál," vzala do rukou sušenku a krutě ji rozlomila. Zvedla jednu polovinu a ukázala ji Siriusovi. "Tohle schováš do viteálu," odložila ji na talířek.

"No a co? Moje duše přece pořád existuje, jen na dvou místech."

Lily si nemohla pomoct a zvrátila oči v sloup.

"Ty kdyby ses rozdělil na dvě části, která by byla hloupější?" vyjel na něj Regulus.

"Podívej se," zvedla Lily polovinu sušenky. "Tohle máš teď v těle. Jenže ty ses rozhodl vytvořit druhý viteál," znovu sušenku rozlomila. "A tahle půlka bude navždycky v něm."

"Vždyť je to jen čtvrtina!"

"Přesně tak. Ale je to polovina tvé nynější duše, chápeš, kde je problém? Když vytvoříš třetí viteál, budeš mít najednou jen osminu, pak šestnáctinu, dvaatřicetinu, čtyřiašedesátinu, což vypadá asi takhle," položila čtvrtku sušenky na stůl a praštila do ní pěstí.

Sušenka se rozpadla na drobky, Lily odtamtud jeden malý vzala a podala ho rozčarovanému Siriusovi. "A teď ho zkus znovu rozdělit."

"To ale musí být proti přírodě," namítal a koukal na drobek. "Co potom? Mám takový malý kousek a co s ním? Půjde vůbec rozdělit? Bude fungovat?" ptal se.