Prohřešek

16. Hon na Vyvoleného

"Jugsonova dcera je mrtvá. Rowleho syn je mrtvý. Bulstrodeová je mrtvá. Je to jako posraný jatka," mluvil klidně Rabastan, jako by se ho jediná zpráva netýkala.

"Náš Pán se nejspíše rozhodl, že zemřou všechny děti jeho služebníků a jejich blízkých. Je na cestě ke Greengrassovým, jestli se nepletu," upíjel ze svého čaje Regulus.

"Ano, malá Daphné bude jen další do řady."

"Nepokusili se jí schovat?"

"Ne," zavrtěl Rabastan hlavou. "Nevěří, že by Pán zabil nevinnou holčičku, která do věštby ani nesedí."

"Sbohem, Daphné, mohla jsi mít život, kdyby tví rodiče nebyli naivní." Regulus vstal od stolu a došel do kuchyně s hrnkem. Na Kráturu ani nepomyslel. "Co to ale všechno mohlo způsobit? Jak to, že se jednoho večera prostě vynořila věštba?"

Rabastan pokrčil rameny. "Nezáleží na tom, co to způsobilo, ale jak to dopadne. Zabíjí svoje, je jen otázka času, kdy se někdo vzepře. Nechci znít jako váhající Smrtijed, ale jsem rád, že nemám dítě. Ušetřilo mi to dost starostí."

"V téhle době je každý rád, že nemá dítě," souhlasil Regulus, čímž považoval debatu za uzavřenou. Děti umíraly, umře jich ještě víc, ale to nebyla jeho starost.

"Tolik kouzelnické krve prolito pro nic," mumlal si toho dne Krátura na schodech, když se k nim dostaly další novinky, že Daphné Greengrassová už nežije.

***

Klepání se změnilo v bouchání. "Prosím ochranu! Ochranu pro bezbranné!" ozývalo se za dveřmi. Sirius nerudně vstal z postele.

"Kdo je to?" zavrčel a dobelhal se ke dveřím. Byl celý rozlámaný, protože polovinu noci plánoval vykopání Dawlishova hrobu. Pak se sotva dostal domů a usnul na gauči. To jeho zádům také moc nepomohlo. Do postele se přesunul teprve ráno. A necelou hodinu po tom ho už budí.

"Nora, pusť mě dovnitř. Žádám ochranu! Ne, prosím tě o ní," bouchání jen zesilovalo.

"Nora?" nemohl si vzpomenout Sirius, ale stejně otevřel. Vytřeštil oči. "Noro? Neviděl jsem tě roky, možná dýl."

Žena stojící ve dveřích byla blondýna. Sirius si ji pamatoval jen díky tomu. Rysy měla nevýrazné, ale tu barvu vlasů uměl poznat od osmi let. Jeden z večírků jeho matky a tam byla ona. Starší a krásná. Jemu bylo osm a jí čtrnáct. Vzpomínal si, že se tehdy zabouchl, jak to umí jen malí kluci. Nora si s ním tehdy večer povídala, než každý odešel jiným směrem. Přesto na to nezapomněl. Jediný večírek byl totiž snesitelný.

"Prosím, Siriusi, pomoz mi," teď už nepokrytě brečela. V rukách se jí cosi zavrtělo. Sirius ohromeně ustoupil, aby Nora mohla projít dovnitř.

"Máš nějaký důvod, proč mě budíš tak brzy a navíc s děckem v náruči? Není moje, to jediný vím jistě."

"Mrzí mě to, opravdu ano. Nechodila bych sem, kdyby to nebylo nutné."

"A jak do háje víš, kde bydlím?" začínal si uvědomovat, že otázek bude muset položit víc, aby se vše dozvěděl.

"Jsou to jatka!" vyhrkla, čímž ho přerušila.

"Fascinuje mě, že jatka vůbec znáš," zamrkal Sirius. "Dáš si něco? Mám vodu a," podíval se do kuchyně, "a vodu."

"Jen si sedni a poslouchej. Prosím," dodala několikátou prosbu za pár minut, už kvůli tomu Sirius přestal mluvit a poslouchal.

"O věštbě víš?" Když kývl, pokračovala. "Je to dítě někoho z věrných. Vega je Smrtijed," prohlásila bez obalu to, co Sirius už beztak tušil. "A tohle je Daphné," pozvedla trochu ruce s dítětem, aby bylo jasné, kdo je Daphné.