Prohřešek

20. Život Rabastana Lestrange

Prázdnota se usídlila v její duši. Nedokázala na nic myslet, jen seděla a zírala do prázdna. Gauč v Siriusově bytě byl na to dostačující místo.

"Lily, nechceš něco?"

Dívka sebou trhla a zadívala se na svoji nejlepší kamarádku. Jedinou kamarádku, uvědomila si, protože Alice už nebyla kamarádka. Zavrtěla hlavou.

Marlene si povzdechla a odešla do ložnice za Siriusem. Převzala si od něj malou Lucindu a oznámila mu, že se musí jít obě vyvenčit a ona neví, kdy se vrátí. V duchu ještě dodala, jestli se vůbec dneska vrátí.

"Pojď, půjdeš s tetou Marlene ven, tady by ta atmosféra dítěti jako tobě moc neprospěla," mluvila na ni dívka ještě, když odcházela. Bylo jí jedno, jestli ji někdo uslyší. Ona neměla pro koho truchlit.

Sirius se zatím v pokoji odhodlával zajít za Lily. Sám se potřeboval smířit s tím, co se stalo a co viděl. Smrt poznal už dřív ze všech možných úhlů, ale nikdy ne takhle blízko. Přišlo mu, jako by se pro ně Lestrange obětoval, když je přišel varovat. Ta představa se mu z duše příčila.

I tak by ale neuspěl, vždyť Regulus to odnesl. Zrovna když ho Sirius začal chápat. V duchu pořád viděl poslední chvíle, málem by se mohli stát přáteli. Málem. Jenže teď si měl Regulus projít tím stejným jako Lily.

Sirius přemýšlel, jestli se vrátí stejný. Jestli se vůbec vrátí. Regulus byl jiný než Lily, už proto se Sirius obával nejhoršího. Jeho bratr to nesměl vzdát, pak by ho Azkaban zničil.

Nemohl už dál přemýšlet o smrti, zničení, Smrtijedech a Azkabanu, potřeboval se posunout dál. Zvedl se a zamířil do obýváku za Lily.

"Můžu si přisednout?" ukázal na gauč.

Přikývla.

"Jsi v pořádku?"

Lily přikývla. Ani pak se na něj nepodívala. Jako by žila ve svém světě nalepeném na zdi druhé strany pokoje. Siriuse fyzicky bolelo ji takhle vidět. Trpěla a on netušil, jak jí pomoct.

"Kdo to vlastně pro tebe byl?"

Tentokrát měla jeho otázka větší odezvu. Lily se k němu otočila a překvapeně zamrkala. "Tebe to zajímá?" zeptala se vážně a udiveně zároveň.

"Samozřejmě, že ano. Pověz mi všechno, co budeš chtít říct."

Lily se přisunula blíž a opatrně, jako by se mohla spálit, položila Siriusovi hlavu na rameno. Vlasy jí spadly na jeho záda, ale ona si s tím nelámala hlavu. "Byl... On byl..." zajíkla se při těch slovech.

"Nemusíš, jestli nechceš."

Zhluboka se nadechla a chvíli vzduch zadržela v plicích. "Rabastana jsem poprvé pořádně poznala po šestém ročníku. Do té doby jsem ho znala jen jako jednoho z těch, kteří kdysi dávno studovali v Bradavicích."

Siriuse to nutilo přemýšlet, co pro ni bylo kdysi dávno. Vždyť Rabastan nebyl o tolik starší, nebo snad ano? Sirius se snažil přijít na to, kdy ho naposledy viděl v Bradavicích. Možná ve třetím ročníku? Ne, spíše ve druhém, uvažoval. Rabastan musel být starší o pět let.

"Já... O některých věcech toho léta jsem nikomu neříkala. Pamatuješ si, jak jsme si vyprávěli o prázdninách ve vlaku v sedmém ročníku? Měli jste všichni dokonalé prázdniny a já dřela na mudlovské farmě na ovoce," vzpomínala na to, o čem tehdy vyprávěla.

"Pamatuju, docela jsem tě litoval," začínal chápat, kam tím míří.

"Byla to lež. Žádná farma nebyla, já nikde nedřela. To léto jsem se neudržela, Petunie děsně vyváděla, nedokázala jsem být v klidu. Jednou jsme se pohádaly a já vybuchla. Nechala jsem lítat všechno, až jsem ji málem zabila vázou. Myslela jsem si, že jsem v právu, proč bych také nebyla, když o mně říkala tolik špatných věcí. Nicméně ještě té noci jsem utekla se všemi svými věcmi."