Prohřešek

23. Lékouzelnice od svatého Munga

Chodba byla tichá a prázdná. Bílá barva vháněla strach do těch, kteří tam seděli. Byla tak sterilní, přesně takhle si Lily představovala smrt. Smrt nebyla černá, byla zabalená do bílé nemocniční barvy.

"Sedět tady podruhé je hrozný," nadhodil Peter. "Prvně tu vyšiloval Sirius, když jsi byla uvnitř ty, a teď vyšiluješ ty, když je uvnitř on," pokračoval jen k Lily.

"Půjdu se projít, když vyšiluju," odsekla mu Lily zuřivě. "Auroro, chceš kafe nebo tak něco? Je tu mudlovský automat."

"Vážně?" rozzářila se. "Něco sladkého, zajímá mě, jak to bude chutnat od mudlů."

Lily se usmála a odešla. Aurora osaměla s Peterem.

"Děláš to schválně?" zeptal se jí přímo.

"Co přesně?" zamrkala na něj.

"Tohle. Děláš, jako bys byla úplně hloupá. Všichni pak jen zírají na tvoji krásu a nevnímají okolí. Jako James tam a jako Lily tady."

Aurora se pousmála a už vypadala, že se zhroutí, ale když Peter nepovolil, nakrčila nos a s povzdechem se opřela o zeď. "Dostals mě. Nejsem úplně hloupá, ale když to předstírám, dokážu okolí rozptýlit. Myslíš, že jsem tam nepanikařila? Když jsem ale na Jamese mluvila, musela jsem se chovat takhle, jinak by se zpátky neproměnil. Copak by se normální člověk při pohledu na situaci zeptal na to, jestli má zimní nebo letní srst? Musíš zaujmout jejich pozornost a pak už jen mluvíš."

"Proč to děláš? Nemyslím teď, myslím, proč to vůbec umíš," opravil se, když Aurora pozvedla obočí.

"To je složité. Nechci se o tom bavit. Radši mi řekni, jestli to umíš taky."

"Umím co?" nechápal.

"Proměnit se na zvíře. Je to neuvěřitelné, že to fakt existuje někde jinde než u McGonagallové. Učili jsme se o tom ve třetím ročníku, ale nemyslela jsem si, že někdy potkám nějakého," ztišila hlas, aniž by na chodbě někdo byl, "zvěromága."

Peter mlčel a díval se na Auroru trochu vyčítavým pohledem, víc ale pobaveným.

"Do prdele, zase to dělám, že jo?"

"Zaujmeš moji pozornost a jen mluvíš a mluvíš? Jo, děláš," bavil se. "Já si ale myslím," zvážněl, "že to děláš, protože chceš rozptýlit sebe. Jsi zase tady, na místě, kde ses jen před pár dny dozvěděla, co ti Vol..." zhluboka se nadechl, nemohl to říct. Nikdy předtím to neřekl, říkali to jen ti silní, on ne. Říkal to Brumbál, James, Sirius, Lily. Říkala to i Marlene, párkrát slyšel i Remuse a Alici, ale on nemohl. Nebyl takový jako oni.

"Kdo? Nerozumím ti," nutila ho Aurora k tomu slovu.

Peter se znovu nadechl. Lily mu několikrát říkala, že má právo to říct. Byl silný, dokázal všechno jako oni. Cítil, jak se mu srdce rozbušilo rychleji. "Na místě, kde ses jen před pár dny dozvěděla, co ti Voldemort udělal."

Bylo to venku. Voldemort, to bylo jeho jméno. Voldemort. Voldemort. Voldemort. Peterovi znělo to jméno v hlavě, ale sám na sebe byl najednou pyšný.

"Abych ti odpověděla na tvůj pokus o otázku," zarazila ho Aurora v samochvále, kterou si v duchu daroval, "ano. Není to zrovna příjemný, ale dá se to vydržet. Nikdy jsem vlastně dítě s Perseusem nechtěla, byl to skvělý manžel, hodný úcty, jenže dítě jsem chtěla s někým, koho bych milovala. Uvnitř sebe jsem docela ráda, že se to stalo. Při porodu byla prý šance na mé přežití mizivá. V manželství, kde se ode mě čekal potomek, jsem ale neměla jinou šanci. Musela jsem porodit za každou cenu. Najednou mám život, mám možnosti, mám všechno, tak nechci umřít. Co na tom, že budu bezdětná?" pokrčila rameny a úlevně si povzdechla.