Láska společností zakázaná

11

Její přítomnost mě dělá nervózní sama o sobě a trávit s ní takovou dobu mi moc nepomáhalo. Sedět vedle ní v autě a nemoct se jí dotknout, aspoň ji dát ruku na stehno.
Seděla jsem nízko v tom mém pololeže, měla jsem loket na dveřích a opírala si hlavu o ruku, klepala jsem si nohou, a koukala ven z okna.
Opět mě na mé noze zahřál otisk její dlaně "Tvoje máma..." otočila jsem hlavu jejím směrem a obdivovala její krásu "...myslíš si že nezmění názor?"
Při představě ze na mě opět začne křičet za to kdo jsem, se mi hrnuly slzy do očí "Nemám ponětí, když jsem jí to řekla, tak mi řekla že si vymýšlím abych byla zajímavá." noha se se mi stále intenzivně klepala, palcem mě začala po stehni hladit.
"Ty to zvládneš i bez ní.." snažila se mě uklidnit když viděla že se mi po tváří valí další slzy. "Já vím že to zvládnu, ale víte jaké to je když ztratíte vlastní mámu a to jenom pro to kdo jsem, jaké to je když nemáte jistotu že vás ještě někdy pohladí po tváři a vy se cítíte že vás aspoň někdo doopravdy miluje.." ztichla jsem a košilí pod bundu jsem si utřela slzy.
"Nevím jaké to je, máma za mnou vždycky stála. Mrzí mě že ty takové štěstí nemáš." dala ruku na řadící páku a na svoje místo už jí nevrátila.
"Máma tam skoro nebyla ani když jsem vyrůstala, vychovávali jsme se s mými kamarády sami. Cele dětství jsem trávila venku na kole a doma jsem skoro nebyla." chtěla jsem to někomu říct už dlouho, nebylo komu. "Kdy se o tebe někdo naposledy staral, když nepočítáme Naomi?"
"Když nepočítám Naomi, tak naposledy teď.". Svůj zrak jsem upřena na ni a viděla jak ji cukali loutky ale zároveň se jí leskly oči jako by jí bylo do breku.
"Takže se celý život staráš sama.." neměla jsem k tomu co dodat. "Mám na vás otázku.."
"Poslouchám?" nastražila uši. "Proč jste na mě tak hodná? Ke všem ostatním jste chladná, ani se na ně pomalu nekouknete, neusmíváte se. Obejmula jste mě a skládala mi komplimenty i když to bylo teda z opilosti, ale.." nestihla jsem pokračovat protože mě přerušila "opilá jsem možná byla, ale z opilosti to nebylo.." ani se na mě nepodívala když jsme zastavily na křižovatce, já to měla obráceně ještě stále jsem z ni nespustila zrak, nešlo to. "Stojím si za tím co jsem řekla. Chovám se k tobě jinak protože jsi jiná než ostatní, vyspělejší, upřímější a hlavně jsi jako jediná měla odvahu na to se mě zeptat sama od sebe a né kvůli tomu že tě někdo vyhecoval. Zajímalo to tebe, ne nikoho jiného..." byla jsem rudá až za ušima. Proč musí pracovat u mě na škole? Když mi to cvaklo
"A vy jste to rodičům řekla, kdy?" nespoustěla jsem z ní oči. "To je to tak poznat?" zasekla se a znervózněla. "No tak ze začátku jsem nic nepoznala, ty komplimenty mi dávaly sice nějaký náznak, ale nebyla jsem si jistá. Pak jsem mě ještě víc utvrdilo to jak jste se chovala k tomu chlapovi. Když jsem před vámi poprvé řekla že jsem na holky tak vás to vůbec nerozhodilo, takže jste to musela vědět. A necháváte mě rozhodovat o docela osobních věcech.... Zvednutí telefonu a podobně." Nespustila oči ze silnice, ale já stejně poznala že je nervózní. "Taky se mi zdá že se mě dotýkáte vždy když máte možnost a uhýbáte pohledem když se vám koukám do očí." nečekala jsem žádnou reakci, měla jsem nutkání vidět jak se červená mým přičiněním. "Ve třinácti."
Zabrněl mi telefon tak jsem se koukla a psala mi Naomi:

N: Potřebuju s tebou mluvit, muzes teď?
Já: nope, nemam čas. Zavolám jak dojedu domu❤️

"Počkám než vyjedeš.." usmála se poněkud smutně "..děkuju" pošeptala jsem jejím směrem. Vystoupila jsem z auta a šla do garáže, otevřela si půlku vrat. Do batohu jsem vzala plachtu, nasadila si rukavice které ležely na poličce, nabalila jsem si ještě pár věcí které se tam válely a vytlačila jsem motorku ven. Slyšela jsem jak se otevřely vchodové dveře. "Kdo to je?" řekla moje máma jako kdyby byla policajt. "Do toho ti nic není kdo to je. Pamatuješ, ty jsi se přestala zajímat o můj život." ani jsem se na ni nepodívala. Mezitím co jsme mluvily jsem si nasadila helmu a nasedla na motorku. "Jak si tohle můžeš dovolit?" Popojela jsem jen pár metrů k jejímu okýnku, stáhla jej. "Taro! Kdo je v tom autě?!" měla jsem slzy v očích když jsem jí viděla stát před domem ve kterém jsem vyrůstala, jak na mě křičí jako bych byla cizí "Někdo kdo se zajímá o to jak se mi daří, taky jsem tě ráda viděla mami!" zakřičela jsem se vším vztekem co jsem v sobě teď měla a sledovala ji jak odchází. Se slzami v očích jsem se koukla do auta, do těch modravých očí. Viděla jsem že má pár slz na krajíčku. "Děkuju že jste mě sem odvezla a za vaší návštěvu." " Není za co děkovat. Jsme si kvit. Takže zítra?"
"Zítra.." mrkla jsem na ni a hned na to jsem se usmála. Ona jen koukala s otevřenou pusou a nebyla schopná ze sebe dostat slova. Sklopila jsem si clonu na helmě a pomalu vyjela, s nataženou rukou dozadu na rozloučení.