Láska společností zakázaná

25

Ráno mě probudil budík. Divila jsem se že mě nebolela hlava. Chvilku jsem koukala do stropu a pak jsem se koukla na levou stranu postele.
Ležela zabalená v klubíčku čelem ke mně, roh deky si mačkala pod bradou.
Natáhla jsem k ní ruku a pár pramínků vlasů které měla v obličeji jsem ji dala stranou. Pohladila jsem jí po tváři a ona se usmála.
"Dobré ráno..." pošeptala jsem "Dobré." Zachraptěla nazpět. "Musím jít, za hodinu tady bude bus." Otočila jsem se na bok abych jí viděla do obličeje.
"Zůstaň ještě chvilku.."
"Nemůžu, potřebuju se jít nachystat..." řekla jsem zklesle. Ještě chvilku jsem ležela a hladila jí, pak už jsem ale opravdu musela jít a tak jsem přešla jen do vedlejšího pokoje.
Nic moc jsem si nebrala, jen nabitý telefon, kartu a šátek s helmou. Nestíhala jsem, takže jsem holkám řekla ať mi vezmou balíček s mojí svačinou ať už tam nemusím jít.
Vyšla jsem z pokoje, zamkla za sebou dveře a rychle jsem utíkala dolů abych stihla náš autobus. Když jsem dobíhala všichni na mě koukali z okének. U dveří stála Verča s deskami v rukách. "Omlouvám se, paní učitelko, ale ráno jsem nečekaně zaspala..." řekla jsem mezitím co jsem se rozdýchávala po sprintu. "Tak si příště nastavte budíka." odvětila chladně ale viděla jsem jak jí cukají koutky.
"Víte, kdybych nebyla tak unavená z večera tak by se to nestalo." sjela jsem jí pohledem. Měla na sobě černé legíny, bílou mikinu s vyšitou růží, tam kde by byla náprsní kapsa.
"Nekoukej tak a zalez než nás někdo uvidí.." pošeptala a vzala si batoh. Hnala mě do autobusu.

Sjezdovka nebyla daleko. Snad jen nějakých 20 minut cesty autobusem. Po cestě jsem se koukla do chatu s lidmi z práce. Psali že jim za tu dobu co jsem tam nebyla chybím, vzala jsem si dovolenou na celou dobu lyžaku a ještě den po tom. Telefon jsem opět schovala do kapsy a sledovala nádhernou krajinu kolem nás. Azurové nebe a hory pokryté bílým sněhem odrážející slunečný svit. Neměla jsem hlad tak jsem si svoji svačinu dala ke Kubovi do batohu.

Vzala jsem věci z úložného prostoru a počkala na zbytek naší skupiny. Společně jsme se vydali ke kabinkové lanovce. Nenávidím rvát se dopředu tak jsem si počkala na konci fronty, vypadalo to že pojedu jen s nějakým rakušanem a jeho ženou. Opřela jsem prkno na stranu a sedla si na lavičku.
"Moment.." slyšela jsem křik, když jsem se otočila běžela tam Verča s prknem v ruce a druhou mávala na vlekaře ať kabinku nezavírá. Objevil se mi úsměv na tváři. Na poslední chvíli se protáhla mezi dveřmi.
"To jsem ti tak chyběla že jsi se málem nechala rozdrtit kabinkou?.." smála jsem se a koukala na ni jak si sedá vedla mě. Místo smíchu se mi ale dostalo vražedného pohledu. "Co je?" řekla jsem snad něco špatně? Očima se podívala na dva cizince stojící naproti nám a já pochopila že se bála že nás z něčeho budou podezřívat. "Prozradím ti jednu věc..." protáhla jsem ruku za jejími zády a chytla jí za bok "...tady nás nikdo nezná." přitáhla jsem si ji k sobě.
Pohladila mě po tváři, usmála se na mě. Nebyl to ale ten šťastný úsměv. "Stalo se něco?" vzala jsem její dlaň z měl tváře a stiskla jí v té svojí.
"Né jen přemýšlím." řekla potichu a dost zklesle. "Nad čím?" dělala mi starosti. "Co s námi bude až se vrátíme..." tahle úvaha jí vzala úsměv ze rtů. "Pojď si užívat dokud můžeme a na tohle nemysli. Nějak se to vyřeší." podala jsem jí ruku a ona jí přijala.
Pokusila jsem se ji rozveselit, tak jsem se na ní usmála. "Co to se mnou děláš..?" koukala se mi do obličeje "Co jsem udělala?" čekala jsem na vysvětlení a cítila jsem se jako na trní. "Ale nic.." uklidnila mě a zbytek cesty jsme strávily v tichu.

Hned po prvním sjezdu jsem si jela dát bundu do skříněk vedle lanovky. Bylo nádherně, pomáhala jsem Naomi naučit se na snowboardu, který si nakonec vzal místo plánovaných lyží.
Kolem 13 hodiny jsme se měli sejít v restauraci, která je v půlce cesty dolů ze svahu. Šla jsem teda dovnitř za ostatními a sedla s k naší partě. Objednala jsem si noky s kuřecím masem. Viděla jsem do celé místnosti a když jsem se rozhlížela abych našla Verču, zarazilo mě že tu není. Chvilku jsem ještě koukala, ale ani po 10 minutách tady stále nebyla. Zvedla jsem se a směřovala na záchod, na chodbě už jsem chtěla vytáčet její číslo. Otevřela jsem dveře a někoho slyšela. Vlezla jsem si do kabinky a chtěla počkat než ta osoba odejde, po pár sekundách mi došlo že to je ona. S někým volala "Přestaň! Proč to všechno tak komplikuješ? Já myslela že to chceš vyřešit v klidu....Ne, já ti řekla že je konec a tečka..."
Vyšla jsem opatrně z kabinky aby mě neslyšela. Byla otočená zády ke mě. "...tohle vůbec nezkoušej, já nejsem ta co dořekla zásnuby."